Článek
1. – Co se to stalo
V neděli 6. 4. 2025 jsme jeli z VB do Písku za dcerou Lenkou. Bylo 13.15, když jsme vyjížděli. Pamatuji si to proto, že chci být všude včas a byli jsme domluvené na 14. hodinu. Cestou jsme potkali hodněletou Romanovo sousedku a manžel ještě říkal, že je na svůj věk čilá. Jinak nikde nikdo, v neděli odpoledne je VB bez lidí. Pak jsme jeli bokem k Romanovo baráčku a manžel říká, že Roman má otevřené dveře u baráku, že jde asi s pejsky ven. Já jsem si nevšimla, já jsem jen koukala, že tam má auto.
Do Písku jsme dorazili včas, byli jsme s dcerou a vnoučkem v kavárně, kde je dětský koutek a povídali si. Vše probíhalo normálně, neměla jsem žádný divný pocit, jen jsem si říkala, že při zpáteční cestě se za Romanem podíváme. Roman měl občas nečekané nápady, ale vždy se vše vysvětlilo a dopadlo dobře.
Po rozloučení s dcerou jsme ještě šli do Actionu a pak ve Vodňanech pro dort, nevím proč. To nás zdrželo asi hodinu. Po 17. hodině jsme přijížděli zpátky do VB. A u Romana byly pořád otevřené dveře dokořán!!! Ještě jsem se úplně neznepokojovala, ale bylo mi to divné. Tak jsme zastavili a já jsem Romanovi volala. Neměl rád, když jsme k němu přišli neohlášení. Bylo 17.15 a nic, telefon zvonil, ale nikdo ho nebral. Seděli jsme v autě a přemýšleli, co dělat. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme dovnitř. Volám: „Romčo, Romčo“. Nic, jen slyšíme brečet a ozývat se Kirinku, Romanovo tříletou živou fenečku, kterou má od štěňátka. Jsem v předsíni, kde jsou po zemi rozházené věci. Nic neobvyklého, když se psi hrnou ven na procházku, tak se cpou jeden přes druhého, je tam málo místa, tak vše rozhází. Když slyším psy, tak už mi to začíná být divné. Roman velmi hlídal zavřené dveře, aby psy neutekli. Tak uklízím věci ze země na stranu a jdu do další místnosti. Pořád volám: „Romčo, Romčo“, ale nic. Ozývají se jen psi. Jsem v ložnici a vidím přivřené dveře do kuchyně a zdá se mi, že u nich vidím Kirinku vyskakovat, jakoby se hlásila, že tam je, abychom o ní věděli. Mezi přivřenými dveřmi vidím jakoby poházené tyče nebo košťata, nevím. Je to divné, Romča pořád nikde. Manžel pootevře dveře do kuchyně, ale nevidí ho. Vyhází věci mezi dveřmi a rychle zavře, aby psi neutekli. Tak jdeme zase ven. Zavřela jsem oboje dveře a chci zamknout vchodové dveře, ale koukám, že jsou v nich klíče, to už jsem tedy víc nervózní, je to divné. 17.19 – jdeme zase do auta a zase telefonujeme synovi, zase to nikdo nebere. Tak se domlouváme, že se manžel půjde podívat dvorem, kde je záchod a koupelna, jestli tam Roman není. Jde se tam velkými dveřmi a je tam i druhý vchod do bytu, přímo do kuchyně, kde jsou psi. Ještě jsem mu dala moje rukavice, kdyby musel odtlačit toho Romanovo nového psa, prý je to american bully XL a vypadal, že dost váží. Pořád věřím tomu, že se to nějak vysvětlí a život půjde dál.
Jenže najednou manžel přiletí a říká: „Je tam, je tam, leží v kuchyni na zemi“. Tak tam letím a myslím si, že se mu asi udělalo špatně a upadl. Letím tam, otvírám dveře a už ho vidím. Tak pěkně tam leží. Říkám: „Romčo, už jsem tady“ a sedám si k němu. Hladím ho po tváři a už vím, že je mrtvý, že už mu nepomůžu, i když bych tak strašně chtěla. 17.24 - manžel volá záchranku, je nervózní, nejde mu to. Syn leží, tak pěkně, jakoby si chtěl jen na chvíli odpočinout. Pravou ruku má na dole břiše, mikinu má přehrnutou přes prsty, nejsou vidět. Druhou ruku má podél těla. Nevidím na něm žádné zranění. Má na sobě svojí oblíbenou maskáčovou mikinu, trenýrky a ponožky. Nevím, co mám dělat, tak ho pořád hladím po tváři a říkám mu, že jsem tam s ním. Pořád ho hladím, povídám mu a prohlížím si ho. Ještě jsem nikdy mrtvého člověka neviděla. Jeho kdysi krásné tmavě hnědé oči jsou otevřené, ale už nejsou hnědé, ale mají barvu jako tmavý šedý betonový chodník, to není možné. Ústa jsou také otevřená, jsou vidět zuby, je to divné. Chci ho pohladit po těle, ale i to je divné, tvrdé. Pomalu mi dochází, že je to pravda, že mi umřel můj jediný milovaný syn. Vstávám, dávám si ruce na uši a – nevím proč – křičím a křičím. Třeba se vzbudí, třeba se mi to všechno jen zdá. Když už nemůžu, zase si k němu sedám a hladím ho po tváři a prohlížím si ho. Střídavě stojím a křičím a pak zase jsem u něj a hladím ho. Říkám mu, že jsem tam s ním, že ho mám ráda, že jsem ho měla ráda celý život, že jsem se o něj ráda starala. Kdyžho hladím po vousech, je to jakoby byl živý. Chci, aby věděl, že není sám, že jsem tam s ním, jako celý jeho život, že se na mě může spolehnout.
Kirinka tam běhá sem a tam, je ráda, že tam jsme. Ten druhý nový pes sedí Romanovi u nohou ani se nehne. Příjiždí záchranka a chce, abychom šli ven. Jdu ven a až teď začínám víc brečet. Chtějí, abychom dali pryč psy. Kirinka poslouchá, dáváme jí naproti přes dvůr do koupelny. Ten druhý pes se nechce ani hnout. Manžel křičí, strká do něj – nic. Tak pak jeden ze záchranářů vezme lano, dámu ho kolem krku a silou ho odtáhne na dvůr, kde ho za rohem přiváže. Sedám si na dvoře na psí křeslo a čekám, co nám řeknou záchranáři. Sedím, mám ruce okolo manželovi nohy a brečím. Doktorka mu rozstříhne mikinu, říká, že asi vykrvácel, že má úplně rozkousanou celou ruku. Je to všechno divné, já jsem nic neviděla, žádnou krev. Říkají věci, které se později dovím, že nejsou pravda – že už tam leží od soboty atak. Manžel se tam jde na něco zeptat a náhodou zahlédne Romanovo ruku. Lekne se, pak později mi říká, že to vypadalo hrozně, úplně rozkousaná, není ani poznat, že je to ruka, vše tam tak viselo.
Potom přijíždí policie a chce, abych jsme šli do auta. Říkám, že chci syna ještě vidět než ho odvezou. Nechtějí, ale pak mi to domluví, že až bude v rakvi, protože teď na něj není pěkný pohled, když je vidět,co mu ten pes vše provedl. Pak pro mě přijdou, že se ho ještě můžu vidět a rozloučit se s ním. Rychle vystupuji z auta a najednou ležím na zemi. Manžel jen kouká, sbírá mě ze země a říká, že to nečekal. Já jsem neomdlela, jen mě přestali poslouchat nohy. Jdu a nevím proč, mám radost, že to pro mě udělali a zase syna uvidím. Byl připravený v průjezdu u dvora, na zemi v rakvi, měl vidět jen hlavu. Chtěla jsem ho pohladit, ale to mi nedovolili, že jde na soudní pitvu. Přitom, když jsem ho našla, tak jsem ho hladila celou dobu. Pak zase říkali, abych šla do auta a nedívala se, až ponesou rakev. Tak jsem šla do auta a nedívala se.
Ptáme se policie, co bude s tím psem, co mi usmrtil syna. Prý nám ho tu nechají. Nelíbí se mi to, je to hrozné. Manžel se jde domlouvat, co se s tím psem dá dělat. Takže máme zavolat odchytovou službu v ČB. 19.01 tam voláme, ale majitel říká, že je nemocný a nepřijede. Prosíme, přemlouváme – nic. 19.06 zoufalá volám na 155, co máme dělat, že nám tam toho psa chtějí nechat. Policista mi říká, že není jejich povinnost psa odvézt a jak to, že jsme si tam zavolali novináře. Tak to jsem zničená a říkám mu, že jsme to ještě nevolali ani naší rodině, tak proč by jsme volali novináře! Ohlédnu se přes silnici a opravdu tam jsou 2 novinářská auta. Kousek vedle nás blikají auta policie, začíná být tma. Tak by jsme to měli zavolat rodině. 19.15 volám dceři Lence, nemůže tomu uvěřit a říká, že hned přijede. 19.27 voláme starostu, kvůli tomu psovi. Ten se rozčílí, že jako starosta nemá tohle na starosti, že je to starost policie. 19.31 zkoušíme znovu odchytovou službu ČB – nechtějí přijet. 19.36 voláme jinému chovateli, známého i z televize. Nechce ho, nemá místo ani se na tuhle rasu nespecializuje. Mezitím policisté říkají, že sehnali tu holku, co jí ten nový pes patřil a že si pro něj přijede. 19.46 volá manžel nejstarší dceři Lucce, já už bych to nezvládla. A jestli by to zavolala i babičce a dědovi. Přichází za mnou L., Romanovo otec na papíře. Asi pak ptá policistů co se stalo a pak asi odjíždí. Přijíždí Lenička, policisté se jí ptají, jestli je to ta, co si jde pro psa? Říká, že ne že je Romanovo sestra. Pak přichází ona. Hledá se obojek, pak náhubek. Manžel o všem ví, chodí pro to do předsíně. Policie chodí s ním. Byt berou jako místo činu, nesmí se s ničím hýbat a nic sahat. Ona odchází, táhne psa, dívá se na mě, asi brečí, ale nezajde za mnou. Přijela s nějakým klukem.
V průjezdu u dvora kouká chudák Kirinka za oknem dveří, kam jsme jí dali. Neví, co se děje, co se stalo. Najednou se jí povedou otevřít dveře, vybíhá ven a běhá sem a tam. Tak jí všichni chytají, aby neutekla až ven a zavřou jí zpátky. Lenička odjíždí. Policie vše zamkla a říká, abychom tam nechodili, dokud se nepotvrdí, že se nestala vražda. Všechno ztichne a ztmavne. Všichni odjíždí a nakonec i my. Jedeme potichu, nic už se nedá vrátit zpátky. Vypadá to, že mi syna usmrtil pes. Ten pes, kterého měl asi 4 měsíce, měl ho rád a pěkně se o něj staral. Pořád to nechápu, bylo mu jen 35 let, život měl před sebou. Nikdy by mě nenapadlo, že umře dřív než já. Cítím se hrozně.
