Článek
Probuzení do druhého dne po tom, co se to stalo. Co mám dělat? A mám vůbec něco dělat? Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět. Najednou je to v televizi, v novinách, na internetu. Všichni to řeší, všichni si myslí, že ví, co se stalo. Pod články je spousta komentářů od lidí, kteří ho vůbec neznali a všichni dávají vinu jemu. Že prý ten pes byl chudák týraný a další nesmysly. Prý to nemám číst, tak to nečtu. Ale když mi dcera ukáže, co psala ta holka, které ten pes patřil, tak tomu nemůžu uvěřit. Psala něco v tom smyslu, že si za to syn mohl sám, že toho psa chtěl. Ale určitě to psala, protože měla špatné svědomí a bála se, že vina padne na ní, když to byl její pes. Ale hodně mě to zasáhlo, to jsem od ní nečekala. Myslela jsem si, že měla syna ráda.
Máme jít na policii, aby mohlo začít vyšetřování. Předběžně se potvrdí, že tam nikdo jiný v té době nebyl, takže to nebyla vražda. Ujímá se nás starší, asi zkušený, vyšetřovatel. Sice ani nevypadá jako policista, ale je velmi empatický. Přeje soustrast a ptá se, jestli zvládnu výslech. Říkám, že ano, chci se už dozvědět co nejvíce. Při tom prvním výslechu na policii se nás ptali, kdy jsme syna viděli naposledy, odkud je ten pes a hlavně, čí vůbec je. Tak říkám, že syn měl kamarádku, kterou poznal ve Březí, a její otec si toho psa přivezl z Německa. Pak ho ale zatkli v cizině, dali do vazby a ten pes tady zůstal té holce a její matce. V té době bydleli ve vesnici za Netolicemi. Syn za tou holkou často jezdil a chodili se všemi psy na procházky a na výlety. Syn měl skoro tříletou fenku Kirinku a Beníka, téměř třináctiletého amerického statforda. Beníka měl od narození, měl ho moc rád. Byl to moc chytrý a hodný pes. Kirinka byla také hodná, ale taková hodně živá a hravá. Synovi se pes té holky líbil, všichni psi se spolu snesli. Ale pak 13. 10. 2024 Beník náhle při operaci zemřel. Syn to nesl hodně špatně. A pak nějak kolem Vánoc se u něj objevil ten pes té holky. Prý ho té holce hlídá, že po někom vyjel a že jí ho vrátí, až se to v baráku uklidní. To se mi moc nelíbilo, ale syn mi nic víc neřekl. Říkal, že toho psa hlídá té holce, než se její otec vrátí z vazby. Chtěla jsem se s tím psem seznámit, myslela jsem, že bude jako Beník, tak jsem ho chtěla poznat. Moc nechtěl, ale jednou nás k němu vzal. Byli jsme jen ve dveřích, on asi 2 metry od nás a psa držel za obojek. Říkal, že se ten pes bojí cizích lidí. Ukazoval mi, jak se klepe strachy a abych k němu raději nechodila. Pes vypadal pěkně, jako velká svalnatá doga s heboučkou srstí. Syn mi říkal pyšně, že je to Bully XL, ale mně to v té době nic neříkalo. Já jsem se syna zeptala: „A ty se ho nebojíš?“ On říkal, že ne, jinak by si ho nebral. Ptala jsem se proto, že syn říkal, že se o něj předchozí majitelé v Německu asi špatně starali nebo ho týrali, že se tak bojí lidí.
Ten první výslech u našeho policisty byl rychlý. Ptal se ještě, kdo všechno k tomu může něco říct, chtěl vědět jméno každého, koho může vyslechnout, kdo mu řekne vše o tom psovi. Vypadalo to, že ho to zajímá, že chce opravdu najít viníka a potrestat ho. K druhému výslechu už jsem si pak vzala na papírku napsané otázky, chtěla jsem totiž hodně věcí vědět.
Dozvěděla jsem se, že syn nezemřel na psí pokousání nebo vykrvácení, ale že se nějak praštil do hlavy, asi při pádu. Praštil se tak nešťastně, že v důsledku toho během krátké chvíle zemřel na krvácení do mozku. Prý i kdybychom ho našli hned po tom pádu, tak už bychom mu stejně nemohli pomoci. Nějak jsem tomu nerozuměla, bylo mi to divné. Tak mi na mojí prosbu domluvili schůzku s primářkou Ústavu soudního lékařství v ČB, kde mi to blíže vysvětlí. Přijeli jsme tam, byla tam docela mladá primářka. Říkala, že byla přímo u pitvy, protože ji zajímalo, proč takový mladý člověk zemřel. Zjistili, že byl celkově zdravý, měl sice velmi pokousanou pravou ruku, téměř oddělenou od kosti, ale na to by prý nejspíš nezemřel a šla by udělat plastická operace ruky. Ale při pitvě hlavy zjistili, že vepředu nad obočím má malou ranku. Od toho měl krvácení do mozku a v podstatě kvůli tomu rychle zemřel. Vysvětlovala nám, že jsou 2 krvácení do mozku. To jedno se může přežít, ale to synovo ne. Vysvětlila nám to odborně a říkala, že to musel být velmi nešťastný pád. Ale nevěděla, jak přesně se to mohlo stát.
Při další návštěvě policie jsem měla zase otázky. Náš policista se mi vše snažil vysvětlit, měl se mnou trpělivost, ale už bylo vidět, že ho to opravdu zdržuje. Ještě mi domluvil setkání s policistou, který byl přímo na místě činu. Ale to setkání mě spíš vyděsilo, protože mi řekl, že syn tam dlouhé minuty bojoval o život. Nikdo mi ale nedokázal říct, co se tam přesně stalo. Proč byly všechny dveře včetně vchodových dokořán. Říkali mi, že nikdo nikdy nezjistí, co se tam stalo, když nikdo jiný u toho nebyl. Ale já jsem věděla, že to zjistím. Udělala jsem si plánek místa činu, který jsem každému ukazovala a chtěla jsem znát jeho názor. Ptala jsem se hodně lidí, každý mě posunul dál a myslím si, že už vím, co se tam stalo (popíši v posledním 4. díle).
Náš policista určil začátek útoku podle poslední zprávy s tou holkou v synově telefonu. Bylo to ve 12:35 – to přišla poslední zpráva, kterou si již nepřečetl. Jinak do té doby si s ní aktivně psal. Psal si s ní i o tom psovi, že asi den předtím snědl nějakého plyšáka. Syn se o něj bál, aby mu neumřel jako Beník. Pořád ho hlídal, jestli to vyzvrací nebo s ním bude muset k doktorovi. Nakonec psal, že to vyzvracel, tak po něm uklízel, ale byl rád, že už snad pes bude v pořádku. Asi tohle vše psal v posteli, protože jeho mobil jsme pak našli na nabíječce u postele a syn měl na sobě jen trenýrky, tričko a mikinu. Ty zprávy tedy psal asi v ložnici v posteli, pak se zřejmě něco stalo v kuchyni, tak tam šel a tam to pak začalo. My jsme jeli okolo ve 13:15 a už jsme viděli dveře dokořán (psala jsem v 1. díle).
Musíme také zajít na pohřební službu. Všude musím chodit s manželem, sama bych to nezvládla. Všichni jsou na mě moc hodní, všude brečím a říkám, že synovi bylo jen 35 let. Nechci parte, nevím, co bych tam napsala a nevydržela bych to psát. Syn měl jen mě, byla jsem s ním celý jeho život. Měl hodně známých, ale opravdových kamarádů málo. Veřejný pohřeb mít nebude, myslím si, že by si ho nepřál a já bych to nezvládla. Domluvili jsme se, že se se synem rozloučím jen sama s manželem. Jsem moc šťastná, že se s ním můžu sama rozloučit, prý mu můžu dát do rakve i něco na památku. Kupuji velkou bílou růži, mám mojí fotku a fotku jeho 2 letitých pejsků. Nevíme jaký hrob nebo co, vše bylo moc rychlé. Nakonec jsme se rozhodli pro nové kolumbárium. Vybíráme si to s číslem 91 a pak, aby tam nebyl sám, si s manželem kupujeme místo hned vedle něj. Mám radost, že i po smrti budeme pořád spolu. Máme datum, kdy se s ním můžeme jít rozloučit, a máme tam být v 10 hodin. Moc se těším, že ho uvidím, i když naposled. Otevřou rakev a můžeme za ním jít. Je moc pěkný, jakoby spal, moc mu to sluší. Vybrala jsem mu maskáčové kalhoty, protože v posledních letech hrál rád airsoft. Potom tričko s Homerem, protože měl rád Simpsonovi, a na to jeho oblíbenou šedou mikinu, která mu vždycky moc slušela. Hladím ho, povídám mu a brečím. A pak mě napadlo, že mu na rozloučenou zazpíváme. Já zpívat neumím, tak zpívá manžel písničku „Tam u nebeských bran“ od Michala Tučného. Je to krásné, manžel zpívá, já ho hladím a brečím. Synovi to moc sluší, vypadá, jakoby spal a já doufám, že ví, že ho mám moc ráda. Najednou už musíme jít, prý ho spálí ve 14 hodin, tak na něj budeme myslet.
Na ten barák ve Březí, kde se to stalo, se nemůžu ani podívat, když jedeme kolem. Ale prý jsou tam svíčky a kytky. Jdu se tam podívat a na klice visí kytička a je tam napsané věnování od nějaké Kláry. Moc přemýšlím, ale jméno mi nic neříká. Jsou tam další svíčky i svítící andělíček.
Vybrala jsem mu modrou urnu, protože modrou měl syn rád. 13. 5. nám dali urnu a 14. 5. odpoledne jsme ji nesli do kolumbária. Dostala jsem od kamarádky sedícího anděla na kouli. Ten by se nám tam celý nevešel, tak jsme kouli s manželem ořízli. Pak jsme tam dali kytičku od neznámé Kláry a také toho svítícího andělíčka ze Březí. Udělala jsem synovu fotku s Beníkem, sice je focená asi před 10 lety, ale je na ní šťastný, a tu jsme dali do modrého rámečku. Má to tam pěkné.
A ještě co s Kirinkou. Zůstala chudák sama, 2 dny byla ve Březí, manžel jí tam chodil venčit a krmit. Nemohli jsme si jí nechat, s pejsky to neumíme, nikdy jsme žádného neměli. Sehnali jsme pro ni místo v útulku a manžel ji tam odvezl. Já jsem jí nemohla vidět, připomínala mi tu dobu, kdy bylo ještě vše v pořádku a syn žil. Napsala jsem Kirince s sebou krásné doporučení. Co vše umí, jaká je, že má ráda lidi, psy, kočky i děti. Že je moc hodná, ráda běhá a skáče. Pak jsme do útulku přivezli vše, co jsme ještě u syna našli pro pejsky. Chtěli jsme se na Kirinku podívat, ale pak jsme se báli, že se bude radovat, že jsme si pro ni přišli, a tak jsme za ní raději nešli. Ale často jsme tam volali a ptali se na ní. 14 dní musela být v karanténě, ale pak už mohla jít do nabídky pro adopci. Na FB jí fandilo hrozně moc lidí, všem se moc líbila a už za chvíli měla vážné zájemce, kteří si ji nakonec vzali. V útulku nám říkali, že je to mladší akční rodina s dětmi, že o ní moc stáli a jsou šťastný, že ji mají. Dovolili jim, že nám můžou v útulku dát na ně kontakt a že se kdykoliv můžeme za Kirinkou přijít podívat. Tak jsem byla moc šťastná.
Také jsem zjistila, kdo je ona neznámá Klára. Asi v létě 2024 s ní syn chodil, ona ho měla moc ráda, ale rozešli se a jí to moc mrzelo. Poslala mi i fotky, kde jim to spolu moc slušelo. Psala mi o něm moc pěkné věci. V té době mě to moc potěšilo a pomohlo po psychické stránce. Také mu vyrobila krásného anděla, kterého mu dala do kolumbária. Byla jsem moc ráda, že jsem jí poznala. Také jeho kamarád z airsoftu mu na FB vyrobil krásnou vzpomínku. Byly tam i fotky, co jsem ještě neviděla. To mě také moc potěšilo. Také mi psali lidi soustrast, i ti, od kterých bych to nečekala, což mě také moc potěšilo a v té době psychicky pomáhalo.
Na policii vše vyšetřili a případ rychle uzavřeli. Řekli, že si syn vzal toho psa dobrovolně, takže za jeho smrt nikdo nemůže a nebude nikdo potrestán, a s tím případ odložili. Nelíbilo se mi, že nikdo nebude potrestán. I když jsme se pak dozvěděli, že ten pes už pokousal více lidí a nikdo s tím před tím nic neudělal (budu psát ve 3. díle).
