Článek
V létě roku 2024 jsme byli s manželem na hradě Loket. Byli jsme tam poprvé, koupili jsme si lístky a čekali na nádvoří na průvodce. Byla tam nějaká soška skřítka, tak manžel říkal, že mě u ní vyfotí. Stoupla jsem si k ní, ale špatně se mi stálo, tak jsem se toho skřítka chytla vzadu za něco, co vypadalo jako ocas. Potom přišel průvodce hradu, chodili jsme a on nám velice působivě o hradu vyprávěl. Bylo vidět, že ho to hodně baví. Potom začal povídat o té sošce na nádvoří, že je to bronzová socha skřítka Gottsteina, která za zády drží v rukou kyj. A že kdo se toho kyje dotkne, tomu se do roka přihodí strašné neštěstí. Tak jsem se nějak lekla, že jsem na něj neměla sahat. Ale potom jsem si řekla, že na takové pověry nevěřím.
Můj syn měl moc rád jaro a léto, vždy se na ně moc těšil. Jezdil se svými pejsky, Kirinkou a Beníkem, moc rád na výlety. Jeho pejsci měli moc rádi jízdu autem. Stačilo vidět jakékoliv auto s otevřenými dveřmi a hned byli uvnitř a vůbec jsme je pak nemohli dostat ven. Seděli, koukali a byli moc šťastní a těšili se na výlet. Kirince to léto byly téměř 3 roky, Beníkovi 12,5 roku. Oba byli zdraví a spokojení. Syn bydlel v přízemním starém baráčku, který měl i velký dvůr s průjezdem, celý uzavřený. Jak se udělalo teplo, byli pejskové pořád na dvoře. Syn jim nechal otevřené dveře domů, mohli chodit sem tam. Kirinka byla živá holčička, pořád běhala sem tam, někdy Beníka zlobila. Beník byl již starý pejsek, teď už trochu rozmazlovaný, mohl si dělat, co chtěl. Syn už mu vše dovolil, byl rád, že ho má a že je v tomto věku pořád zdravý. Nejraději jedl, na rozdíl od Kirinky, snědl vše, co mohl. Také měl rád procházky, kde pořád po cestě čuchal.
Syn měl již delší dobu kamarádku, poznal ji ve Březí, ale postupně bydlela ve Vimperku, v Netolicích a naposledy někde u Lhenic. Vždycky vzal pejsky, dojel pro ní a jeli všichni na výlet. O té holce mi říkal, že je to jen kamarádka a je o hodně mladší než on. Syn měl více kamarádek, ale ten rok jsme ho s ní viděli často.
A pak najednou 13. 10. 2024 nám syn volal, že je Beníkovi moc špatně. Celou noc se motal, nejedl. Syn se o něj staral, Kirinka mu nosila hračky. Odvezli jsme ho k veterinářce, šel hned na operaci, ale bohužel, už během operace zemřel. Měl prý břicho plné krve. Vše bylo tak rychlé, že jsme se s ním ani nestihli rozloučit. Syn byl velmi smutný, byl to jeho životní kamarád, měl ho od štěněte a oba se měli moc rádi. Ještě prý to ráno potom držel v ruce obojek a volal: „Bene, pojď sem, jdeme venčit.“ Beník už ale přijít nemohl. Ještě, že měl Kirinku.
A pak se u něj najednou objevil ten velký pes. Říkal mi, že je otce jeho kamarádky. Že ho přivezl od jeho majitele z Německa, že oni ho nějak nezvládali, že je tam prý v rodině napadal. Jenže pak toho otce zavřeli v Chorvatsku do vězení a ten pes tady zůstal té holce a její matce. Nikdo toho psa nechtěl, tak si ho museli nechat. Potom, 10. 10. 2024 prý bez varování napadl tu matku doma. Prý byla opilá a asi udělala nějaký pohyb, který se tomu psu nelíbil. Zakousl se jí do ruky, křičela. Dcera ho odtrhla a zavřela ho do jiné místnosti. Vypadalo to jako nějaké ojedinělé a zkratové jednání. Ta matka říkala, že už doma toho psa nechce. Nikdo toho psa nechtěl. Nakonec si ho vzal můj syn. Znal ho z dřívějších výletů a procházek a myslel si, že ho zvládne, že to byla nějaká nešťastná náhoda, co se stalo. Tak se ten zabijácký pes ocitl u mého syna. Myslím, že to bylo také proto, že synovi bylo moc smutno po Beníkovi. Byli s tou holkou nějak domluvení, že si psa nechá, než se vrátí její otec z vězení.
Potom prý ta holka chtěla toho psa na Vánoce zpátky, že se jí po něm stýská. A 28. 12. 2024 napadl i jí. Prý bez příčiny a varování. Při rychlém vstávání z postele se jí najednou zakousl do ruky a tahal jí. Když jí na chvíli pustil, tak jí pokousal na hrudi. Pak zase se zakousl do ruky a tahal jí. Obě s matkou křičely, podařilo se jí otevřít vstupní dveře na chodbu a vystrčit ho, ale pořád jí držel a tahal za ruku, nechtěl jí pustit. Naštěstí vylezl soused, zadupal, pes jí pustil a ona hned zabouchla dveře. Volali záchranku, přijela i policie. Všichni stáli dole u vchodu domu, pes běhal v domě po chodbě a nikdo tam nechtěl jít, všichni se toho psa báli. Kdyby tam ti policisté šli a psa zastřelili, byl by pokoj. Ale takhle někdo zavolal mému synovi, ten přijel, psa odchytil a odvezl. Teprve potom mohla záchranka té holce pomoci.
Nikdo už toho psa nechtěl, tak zůstal mému synovi. Ten chtěl mít vždy vše v pořádku, tak s ním byl na povinném očkování apod. Myslel si, že když se o toho psa bude starat, mít ho rád, krmit, že ten pes už bude v pořádku a už se nic nestane. Syn byl v tomto moc hodný, naivní a taky mu chyběl Beník. Postupně se asi do psa zamiloval. Koupil mu nové hračky, dostával hodně jídla. Koupil mu speciální dlouhé pevné vodítko, aby měl volnost pohybu, ale zároveň ho měl pod kontrolou. Jezdil s ním autem na dlouhé procházky, a to tam, kde nebyli lidi.
My jsme s manželem nic nevěděli o minulosti toho psa, syn nám nic neřekl. Věděl, že by se nám to nelíbilo. Jak jsem již psala v 1. díle, psa nám ukázal jen z větší vzdálenosti, kdy ho pevně držel a říkal, že se celý třese, že byl asi týraný a bojí se cizích lidí. Pak už jsme ho viděli jen z dálky, když s ním šel z auta nebo do auta.
Taky asi někdy začátkem roku 2025 měl najednou syn na FB místo fotky jen černé kolečko. Tak jsem se hrozně lekla, co se stalo a hned jsem mu volala. Řekl mi, že je v pořádku, ale že tam měl fotku s Beníkem a že se na ní nechtěl pořád dívat, tak jí vymazal. A že tam neumí dát jinou fotku nebo že jinou ještě nenašel, kterou by tam dal. Tak jsem se uklidnila, ale černé kolečko tam měl až do smrti.
A pak se to toho 6. 4. 2025 stalo! Pořád jsem z toho psa měla takový špatný pocit. A toho 6. 4. jsem synovi 12.35 psala SMS něco v tom smyslu, aby mi dal číslo na tu holku, co od ní má toho psa. Protože kdyby se něco stalo, tak bychom nevěděli co s tím psem dělat. Myslela jsem to spíš tak, že kdyby měl syn třeba autonehodu a musel být v nemocnici, tak aby se o toho psa někdo postaral, protože já jsem se toho psa bála. Syn jezdil na závody na airsoft po celé republice, tak jsem chtěla být připravená, kdyby se něco stalo. Pak mi policisté řekli, že si mojí SMS již nepřečetl. Že poslední, co si přečetl, byla zpráva od té holky na messengeru ve 12.34.
Moc, moc, mi chybí můj syn. Po Beníkovi se mi také moc stýská. Za Kirinkou jezdíme na návštěvu. Máme to domluvené s těmi hodnými lidmi, kteří si Kirinku vzali.
