Článek
Když si Michaela pořizovala první byt, musela se spolehnout především na vlastní síly. Vzala si hypotéku, šetřila na vybavení a hlídala si každou větší útratu, aby všechno finančně zvládla. Rodiče jí občas pomohli s menší částkou, většinu nákladů ale nesla sama. Několik let proto žila poměrně skromně a na větší výdaje si musela předem našetřit.
Rozhodnutí rodičů ji zaskočilo
O to víc ji zaskočilo, když se později dozvěděla, že rodiče sestře přispěli na koupi bytu výraznou částkou. Díky jejich pomoci si mohla dovolit lepší bydlení a nemusela se tolik zadlužit. Michaela jí nic nezazlívala, přesto se neubránila myšlence, proč podobnou podporu nedostala také.
Vždyť i ona tehdy začínala a každá finanční pomoc by pro ni znamenala velký rozdíl. „Nešlo o to, že bych sestře nepřála vlastní byt. Samozřejmě jsem jí to přála. Jen jsem si říkala, proč to tehdy nešlo i u mě. Když jsem potřebovala peníze, slyšela jsem, že si musím poradit sama. Najednou se ale ukázalo, že rodiče takovou částku mají a dokážou ji dát,“ říká Michaela.
Na dcery platila jiná pravidla
Rodiče se hájí tím, že v době, kdy si Michaela kupovala byt, na větší finanční pomoc jednoduše neměli peníze. Za několik let se jejich situace změnila a sestře už mohli přispět. Podle nich tedy obě dcery neposuzovali rozdílně, jen každé pomáhali v době, kdy jim to jejich možnosti dovolovaly.
Michaela tomuto vysvětlení rozumí, přesto jí připadá, že rodiče mohli alespoň část peněz vyhradit také pro ni. Nemusela by mít stejnou částku okamžitě, ale ocenila by, kdyby se někdo zajímal o to, jak zvládá splácet hypotéku a kolik ji vlastní bydlení stojí.
Když se o tom pokusila s rodiči mluvit, příliš pochopení se nedočkala. Maminka jí připomněla, že už má svůj byt a neměla by se stále ohlížet na to, co dostala sestra. Právě taková odpověď Michaelu rozčílila. Nešlo jí přitom o to, aby rodiče sestře peníze vzali zpátky. Chtěla jen, aby uznali, že mezi nimi nebyl stejný přístup.
Sestra má pocit, že jí úspěch nepřeje
Nepříjemné rozhovory se postupně přenesly i do vztahu se sestrou. Ta se totiž o Michaeliných výhradách dozvěděla a pochopila je jako výčitku. Má za to, že jí starší sestra závidí nové bydlení a nedokáže se smířit s tím, že se jí podařilo získat lepší podmínky.
Michaela se přitom snažila vysvětlit, že problém nemá s jejím bytem ani s tím, že jí rodiče pomohli. Vadí jí spíš způsob, jakým se k celé věci rodina staví. Zatímco sestra dostala podporu bez větších výčitek, ona sama měla pocit, že se musí za každou žádost o pomoc omlouvat. „Sestra mi řekla, že jsem dospělá a měla bych jí přát. To jí ale nikdo nebere. Jenže ona vůbec neví, jaké to bylo, když jsem všechno táhla sama. Kolikrát jsem si musela odpustit i obyčejnou dovolenou, protože jsem potřebovala zaplatit další splátku nebo něco opravit v bytě,“ svěřuje se.
Staré křivdy se vracejí i po letech
Michaela dnes vlastní bydlení má a hypotéku postupně splácí. Nechce, aby ji rodinné vztahy zničily kvůli penězům, které už nikdo nevrátí. Přesto se nedokáže zbavit pocitu, že rodiče mezi dcerami nerozdělovali pomoc spravedlivě. Nejvíc ji mrzí, že když se o tom pokusí mluvit, všichni její slova vnímají jako závist.
S rodiči se vídá dál, ale o financích už raději nemluví. Se sestrou se jejich vztah také ochladil. Michaela nechce poslouchat, že jí nepřeje štěstí, jen proto, že si dovolila připomenout vlastní zkušenost. „Nečekám, že mi teď rodiče pošlou peníze nebo že budou něco napravovat. To už by ani nemělo smysl. Chtěla bych jen slyšet, že chápou, proč mě to tehdy mrzelo. Nemuseli mi dát stejnou částku, ale nemuseli ani předstírat, že mezi námi nikdy žádný rozdíl nebyl,“ uzavírá.






