Článek
Tváří v tvář tichu (a zbytečným zprávám)
Znáte ten moment? Přijdete domů, odhodíte klíče a ten zvuk se rozlehne celým bytem tak nepatřičně, až vás zamrazí. Ještě před pár týdny se tu řešilo, co bude, s kým to bude a kam se to posune. Teď je tu jen prázdno. A je úplně jedno, jestli v tom bytě fyzicky nikdo není, nebo jestli tam sedíte a hypnotizujete displej telefonu v naději, že se ten „skoro-vztah“ konečně někam hne.
Leden je měsícem emoční kocoviny. Říkám tomu Syndrom prázdného bytu. Není to jen o prázdných židlích u stolu, ale o tom vnitřním pocitu, že s koncem roku odešla i ta milosrdná iluze, že „příští rok už nebudu ta druhá“ nebo že „tentokrát už mi konečně zavolá první“.
Digitální vakuum a role „té záložní“
Leden je krutý k těm, co uvízli v meziprostoru. K milenkám, kterým se v prosinci slibovalo, že „tyto svátky jsou poslední, co trávíme odděleně“, aby teď v lednu dostaly jen strohé zprávy o tom, jak je všechno složité. K single ženám, které prošly prosincovým maratonem rodinných dotazů na téma „kdy už někoho přivedeš“, jen aby v lednu zjistily, že ten slibný kontakt z Tinderu se po Novém roce vypařil jako pára nad hrncem.
Znáte ty zprávy, které vás v tom tichu spíš urážejí? „Jak se máš? 😉“ od někoho, kdo vás neviděl měsíce a vlastně ho to nezajímá. Jsou to lidé, kteří se jen nudí, testují terén a zkoušejí, jestli vaše lednová samota nepolevila natolik, abyste jim posloužila jako levná náplast na jejich vlastní ego. Jak jsem rozebírala v ranním textu, v lednu vylézají ti, co zneužívají vaši zranitelnost a nabízejí vám drobky v naději, že je vděčně přijmete.
Proč to teď pálí víc než mráz?
V prosinci jsme se schovávali za shon. Byl tam nákupní tunel, večírky, kolektivní euforie. Teď, když se život zpomalil na minimum, nás dohání pravda. Pro ty, co jsou single, je leden měsícem krutého bilancování. Pro ty v „skoro-vztazích“ je to moment, kdy si musíme přiznat: Pokud se to nepohnulo teď, nepohne se to nikdy.
Ticho v lednu je nejupřímnější zpověď. Slyšíte v něm každou pochybnost, kterou jste přes rok přehlušovaly. Už dříve jsem v článku Syndrom prázdného chatu psala, že největší osamělost nezažíváte, když jste samy, ale když čekáte na reakci od někoho, komu na vás vlastně nezáleží.
Jak tu lednovou pachuť přežít?
- Nezaplňujte prázdno „vatou“. Je strašně lákavé odpovědět na zprávu od ex-partnera nebo od toho „známého“, co se ozývá jen v noci. Nedělejte to. Lednová samota je čistící proces. Raději buďte samy, než abyste byly s někým, kdo vás vnímá jen jako položku v seznamu pro případ nudy.
- Přestaňte čekat na zázraky z prosince. Sliby z vánočních večírků v lednu neplatí. Pokud vám stále píše jen „Whatever 🙌“ na vaše upřímné dotazy, nebo vám naznačuje, že „se teď necejtí na něco víc“, věřte mu. Nečekejte, že ho lednový mráz změní.
- Vlastní prostor jako priorita. Ten byt možná zeje prázdnotou, ale je to VÁŠ prostor. Vaše pravidla. Místo abyste v tichu hledaly smutek, hledejte v něm sílu. Pustit si hudbu, uvařit si dobré jídlo a uvědomit si, že být single v lednu je mnohem důstojnější než být „ta druhá“ v únoru.
Otázky pro váš večer:
- Bojíte se samoty, nebo toho, co byste o sobě v tom tichu zjistila?
- Je váš „skoro-vztah“ skutečně perspektivní, nebo jen zaplňuje místo pro někoho, kdo by si vás opravdu vážil?
- Koho v tom svém životě držíte jen proto, aby to ticho nebylo tak hlasité?
Závěr
Drahé dámy (i pánové, co uvízli v podobných pastích), lednové prázdno není trest. Je to šance na restart. Možná je ten byt (i váš život) teď prázdný proto, aby se do něj mohlo vejít něco, co bude postavené na pravdě a respektu, ne na vánočních iluzích. Až se dnes večer rozhlédnete kolem sebe, nevidíte jen zdi. Vidíte možnost začít znovu – tentokrát bez lží a bez trapných „Whatever“ postojů.
