Článek
Všechny tyhle příběhy začínají v barvách, které v paletě běžných dnů nenajdete. Na začátku to byla jen čistá, nesnesitelná lehkost. Ten druh jiskření, kdy máte pocit, že jste našli někoho, kdo mluví vaším vnitřním dialektem. Byly to ty rána, kdy se čas rozpouštěl, a ty večery, kdy jsme nepotřebovali žádný plán, protože plánem byla naše přítomnost.
Náraz do zdi: Když „všechno“ narazí na „nemůžu“
Jenže pak se lehkost změnila v tíhu. Moje „všechno“ narazilo na jeho limit. Já jsem se v té kráse probudila jako partnerka, on v ní uviděl past. Ne proto, že by mě neměl rád, ale protože se pod tou tíhou začal hroutit. Moje potřeba jistoty narazila na jeho totální vnitřní chaos.
A pak přišel ten návrh na „přátelství“. Ten nejzbabělejší pokus, jak mě neztratit, ale zároveň se zbavit zodpovědnosti za to, co k sobě cítíme. Chtěl si nechat ty hezké kousky mě, ale chtěl utéct před tím zbytkem. Moje odpověď byla tichá, ale konečná: „Přátelství nenabízím.“ Protože v ten moment mi to došlo. Kdybych já přistoupila na jeho hru na kamarádství, trápila bych se každou vteřinu úplně stejně, jako by se trápil on, kdyby pod tlakem kývl na vztah. Jsme dvě oběti stejné rovnice. Jeden z nás by musel popřít sám sebe, aby ten druhý mohl dýchat.
Ticho jako společná bezmoc
Teď je to ticho, které trvá už věčnost. Ale tohle ticho není lhostejnost. Je to ta nejhlubší forma bezmoci na obou stranách. Vsadím se, že v tom tichu sedíme spolu. Vím, že on tam sedí taky a netuší, co udělat. On o mě nechce přijít. Stejně jako já o něj. Mlčíme, protože cokoli jiného by v tuhle chvíli mohlo znamenat definitivní sbohem. A na to ani jeden z nás nemá sílu. To ticho je náš poslední způsob, jak se ještě nepustit.
Skříň plná rukojmích a naděje
A pak jsou tu ty věci. Moje džíny v jeho pračce, moje knížky na stolku, moje šaty v jeho skříni. Část mého života u něj v bytě a ticho po pěšině. On ty věci nevyhazuje, protože v tom bytě chce mít aspoň můj stín. Moje šaty v jeho skříni jsou poslední rukojmí našich citů, které nikdo z nás neumí zachránit, ale oba je odmítáme pohřbít.
Příměří v meziprostoru
Půjdu tam s nadějí, že v jeho očích uvidím tu stejnou prosbu, kterou cítím já. Prosbu o to, abychom ten konec ještě na chvíli odložili. Abychom si dovolili ten luxus nevědět, co bude dál, ale vědět, že v tom „nevědění“ jsme pořád spolu. Protože dokud ty moje šaty voní v jeho skříni a dokud nás to ticho tak šíleně bolí, pořád je tam něco, co stojí za to aspoň na chvíli nezabít.
Moje řešení není „sbalit se a jít“, ani „přistoupit na kamarádství“.
Moje řešení je říct: Pojďme spolu v tomhle patu ještě chvíli zůstat. Není to projev slabosti. Je to uznání, že to, co jsme vytvořili, je příliš cenné na to, abychom to hodili do koše. Pokud se oba bojíme toho momentu, kdy jeden z nás povolí stisk, pak je řešením ten stisk prostě nechat tak, jak je. I když nás z něj bolí ruce.
