Článek
V osmnácti jsem byla holka z paneláku. On byl ztělesněný úspěch v saku na míru. Deset let jsem randila s elitou – s muži, kteří měli odpověď na všechno, kromě mého práva na chybu.
Moje fascinace světem „velkých mužů“ nezačala touhou po drahých kabelkách. Začala v šedivých kulisách paneláku, když mi bylo šestnáct. Zatímco kluci z mojí třídy měli upatlané ovladače od FIFY a řešili, jestli jim máma koupí nové Nike, já už seděla v zakouřených kavárnách a s otevřenou pusou poslouchala debaty dospělých o politice a byznysu. Moji vrstevníci pro mě byli děti. Nudili mě svou průhledností a já tehdy toužila po něčem, co má váhu. Po někom, kdo už „ví“.
Když se dnes podívám na své tehdejší já, mám chuť ho obejmout a zároveň mu dát pár facek. Ale nemůžu mu nic vyčítat – tenkrát to galantní otevření dveří, odsunutí židle a intelektuální nadvláda prostě fungovaly lépe než jakákoliv terapie.
A pak, v mých osmnácti, vjel do mého života první z nich. Bylo mu třicet šest, měl černý sedan vyšší třídy, kde metalíza byla tak hluboká, že jste v ní viděli svůj vlastní úžas. Když mi otevřel dveře, vyvalila se vůně drahé kůže a parfému, který voněl jako absolutní klid. On byl vysoký – musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Měl na sobě antracitový oblek šitý na míru a ten galantní, lehce arogantní úsměv člověka, který má vše pod kontrolou.
Dekáda v první třídě: Sériová monogamie s elitou
Ten muž nebyl jediný. Byla to celá dekáda „sériové monogamie“ s jedním konkrétním archetypem. V mém životě se střídali jako přes kopírák: úspěšní právníci, draví podnikatelé, ředitelé firem. Měnila se jména, ale šablona zůstávala stejná. Výška, věk, postavení a neochvějná pravda.
Nebyly to peníze, co mě omámilo. Byl to ten intelekt. Ta vybraná mluva, schopnost citovat literaturu, galantnost, se kterou mi odsunul židli, otevřel dveře, pomohl mi do kabátu. Byl to muž, který měl vzdělání a způsoby gentlemana. Nikdy ze mě nechtěli mít domácí puťku – naopak, investovali do mě, chtěli mít vedle sebe tu nejlepší verzi mě samé. Byla jsem jejich nejdokonalejší projekt.
Evoluce iluze: Od boha k dozorci
Během těch deseti let se ale moje vnímání těchto mužů drasticky proměnilo. Ne proto, že by oni ztratili svůj lesk, ale proto, že já jsem začala svítit vlastním světlem.
- V mých 20 letech byl každý z nich Bohem. Byla jsem „Věčná žákyně“. Moje nejistota byla tak obrovská, že jsem jeho dominanci vnímala jako dar. On věděl, co objednat v restauraci i jaký názor je „správný“. Byla jsem prázdná nádoba a on byl ten, kdo ji plnil obsahem.
- V mých 25 letech byl Standardem. Už jsem uměla konverzovat o akciích i umění, nosila jsem lodičky jako druhou kůži. Ale právě tehdy mi začalo docházet, že v tom pětihvězdičkovém luxusu jsem tragicky sama. Seděla jsem na mnoha terasách v drahých destinacích, pila drink a dívala se na něj, jak i u moře „optimalizuje“ krizovku ve firmě přes telefon. Došlo mi, že tam nejsem jako partnerka, ale jako kurátorka jeho úspěchu.
- V mých 30 letech se stal Dozorcem. Tady přišel ten nejdůležitější přerod. Dostudovala jsem, začala si vydělávat vlastní peníze a budovat vlastní názory. Moje sebevědomí už nebylo jen odleskem jeho moci. Už jsem nepotřebovala být držena za ruku. A v tu chvíli se ta bezpečná ruka změnila v sevření. On se nezměnil – on chtěl stále tu poddajnou žákyni. Ale já už jí nebyla.
Intelektuální zeď: Když místo muže objímáte instituci
To, co mě bolelo nejvíc, nebyla pravidla sterility v bytě, ale ten mrazivý pocit, že objímám instituci, ne člověka. V mých třiceti už jsem nebyla ta holka, co s otevřenou pusou hltá historky z byznysu. Přišla jsem domů ze své vlastní práce – vyčerpaná a rozlámaná. Chtěla jsem být ošklivá, rozcuchaná a chtěla jsem, aby mě někdo držel tak dlouho, jak bude třeba.
Šla jsem za ním do pracovny. Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela oči. Ale místo tepla kůže jsem cítila jen ten dokonalý řád. Cítila jsem tvrdou, naškrobenou vlnu jeho saka, která fungovala jako neprůstřelná vesta proti emocím.
Ani neodložil tužku. Jen mě jemně pohladil po ruce a řekl: „Zlato, teď musím dořešit tu strategii.“ V tu chvíli mi došlo, že pro něj nejsem žena v nouzi. Jsem položka v seznamu, kterou je potřeba vyřešit efektivně.
Logistika myčky: Den, kdy jsem se stala systémovou chybou
Zlomila mě jedna banální věc. Žádná nevěra, žádný skandál. Byla to myčka. Ten večer jsem se vrátila domů po práci a mechanicky jsem do ní naskládala špinavé nádobí. On přišel, otevřel ji a dlouze, mlčky se na ty talíře díval.
„Kolikrát ti mám vysvětlovat tu logiku?“ pronesl s tím svým klidným, gentlemanovským hlasem. „Pokud to naskládáš takhle chaoticky, není to efektivní. Tenhle hrnec tam nepatří, zabírá místo třem talířům. Proč se nedokážeš naučit jednoduchý systém?“
Začal to nádobí přerovnávat. S tou stejnou precizností, s jakou řídil firmu. Stála jsem tam a najednou jsem to uviděla: Já nejsem milovaná. Já jsem optimalizovaná.
„V jejich světě věci a jejich řád vždycky vyhrají nad lidmi. Pro něj nejsem bytost, ale systémová chyba v jeho dokonalém operačním systému.“
A v tu vteřinu jsem pochopila, že už k němu nechci vzhlížet. Protože když k někomu deset let jen vzhlížíte, dřív nebo později vás začne nesnesitelně bolet za krkem.
Hlad po chaosu a obyčejnosti
Dnes už nechci boha. Chci člověka. Mám šílený hlad po chaosu. Chci muže, se kterým můžu jíst mastnou pizzu na podlaze a smát se tomu, že se něco nepovedlo. Chci auto, kde se může jíst zmrzlina a kde na sedačkách zůstávají stopy od života. Chci někoho, kdo mě obejme a já ucítím teplo kůže a tlukot srdce, ne aviváž a stres z pomačkaného saka.
Sbohem, pane řediteli. Děkuju ti za tu dekádu, naučil jsi mě všechno o světě „velkých kluků“, ale teď už je čas, abych se naučila něco o sobě. Možná odcházím s igelitkou v ruce, ale poprvé v životě jdu přesně tam, kam chci já. Do chaosu. Do nejistoty. Do života, kde smím dělat chyby.
Měly jste také někdy pocit, že ve vztahu nejste partnerkou, ale spíše projektem ke vylepšení? Nebo je touha po „obyčejnosti“ jen naivní iluzí, za kterou budeme v padesáti plakat? Pojďme o tom mluvit v diskuzi.
V příštím díle (2/3) se podíváme na „sociální šok“ – na to, jaké to je, když tvůj odchod rodina i okolí interpretují jako tvé šílenství, a proč je v malém bytě s kapajícím kohoutkem poprvé v životě opravdu čerstvý vzduch.
