Syndrom Věčné žákyně: Proč nás ničí láska, ke které musíme vzhlížet?

Je to v nás hluboce zakořeněné. Ten seznam. Ta potřeba být „hodná holčička“, která si zaslouží odměnu. A v dospělosti se tou odměnou stává „papírově dokonalý muž“. Vybíráme si je většinou podvědomě jako partnery, proto že splňují vše, co společnost vnímá jako správné: inteligence, postavení, peníze a moc.

Říkejme tomu Syndrom Věčné žákyně.

„Vzhlížecí typ“ si nehledá jen lásku, hledá primárně schválení. Hledá někoho, kdo je tak nepopiratelně „lepší“ (úspěšnější, starší, bohatší, chytřejší), že jeho volba – to, že si vybral právě nás – nám konečně potvrdí naši vlastní hodnotu.

Není to o tom, že by nás tito muži aktivně nutili, většinou nemají ani tušení, že žena vedle nich prohrává vlastní vnitřní boj. To je ten nejzáludnější trik. Nutíme se samy.

Stáváme se nejlepší studentkou ve třídě Lásky. Snažíme se „stačit“. Být dost chytré na jeho konverzace. Být dost reprezentativní na jeho večírky. Být dost dokonalé, aby se za nás nemusel stydět. Žijeme v permanentním strachu, že selžeme u zkoušky.

Dynamika síly, která nás přitahuje, ale i omezuje, se často podobá Syndromu Alfy a Osvoboditelky

A právě tady začíná ta pomalá sebedestrukce. Vztah se mění v performance.

Největší daní za „vzhlížení“ je ztráta spontánnosti. Protože Žákyně se bojí udělat chybu před svým Mistrem.

„Papírově dokonalý“ Mistr často nevědomky buduje dokonalou klec. O formě lásky, která se mění v kontrolu, píšu v Architekt Zlaté Klece: Když se z lásky stane vězení a z péče dokonalá kontrola.

Sexuálně i emocionálně se zavřeme. Hrajeme roli „perfektní partnerky“, ale ta role nás zabíjí. Už to nejsme my. Je to jen dokonale upravená skořápka, která se snaží „být dost“.

K zamyšlení: Hranice, kde končí hra a začíná sebedestrukce, je tenká. Ztrácíme samy sebe nejen emocionálně, ale i v ložnici, kde se výkon stává důležitějším než prožitek.

A pak osud, ten ironický bastard, zasáhne. Do cesty nám pošle muže, který na seznamu vůbec není. „Papírově průměrný red flag“ Možná v našem věku. Žádná oslnivá kariéra, žádné výrazné úspěchy, žádná aura Mistra. Jako bonus má většinou i pár red flagů: chaotický pracovní rozvrh, potřebu být svobodný nebo něco jiného, co by u Mistra nebylo ani myslitelné. Pokud budete mít opravdu smůlu bude to nejspíš dokonalý Petr Pan.

A stane se nemyslitelné.

Protože k němu nemůžeme vzhlížet, jsme nuceny stát vedle něj, na stejné úrovni. A v této nové rovině se celý systém hroutí.

Najednou není žádná zkouška. Není komu se snažit „stačit“. Není žádný Mistr, který by nás hodnotil. A v tom tichu, které nastane po letech úzkostného výkonu, se začneme slyšet samy.

Zjistíme, že můžeme říct tu hloupost. Že můžeme říct ten trapný vtip. Že můžeme v posteli chtít něco „nevhodného“. A on se buď zasměje, uteče, nebo – a to je ta pointa – zůstane. Ale my už jsme to riskly. A zjistily jsme, že jsme to přežily.

Tento muž nás neosvobodí tím, kým je on. Osvobodí nás tím, kým nám dovolí být. Tím, že v jeho přítomnosti nemáme koho hrát, než samy sebe.

Podívejte se na sebe.

Skutečná svoboda není v tom najít dokonalého Mistra. Je v tom najít muže, před kterým se nemusíte bát být nedokonalou Ženou.