Článek
Myslela jsem si, že nejtěžší bude odejít. Mýlila jsem se.
Poté jsem si myslela, že bude nejtěžší bude vyrovnat se se ztrátou starých přátel, kteří mě z minuty na minutu odepsali - mýlila jsem se znovu.
Nejtěžší je najít muže, který se nelekne mé minulosti, a pak v sobě zabít tu nutkavou potřebu „opravovat mu život“. Tohle je o nálepce ex-milionářky, o křehkém mužském egu a o největší pasti, do které my ženy padáme: o snaze pomoci partnerovi k jeho „lepší verzi“.
Kazové zboží z vyšší třídy: „Na tu nemám“
Sedíte s ním v hospodě na Žižkově, on se omlouvá za výběr podniku a vy se přitom cítíte jako královna. Konečně vzduch! Jenže zatímco vy si užíváte tu nádhernou realitu, on je vyděšený k smrti.
Zjišťuje vaši historii. Vidí fotky z Dubaje, vidí, jak se automaticky rovnáte, když vejdete do místnosti – protože léta drilu nevymažete za měsíc. A v jeho hlavě se rozezní alarm: Kazové zboží z vyšší třídy.
Pro „normální“ muže se stáváte někým, koho „neuplatí“. Mají pocit, že od nich očekáváte to samé, co vám dával ten ředitel. Že srovnáváte jejich Škodovku s jeho Mercedesem. Bojí se vás vzít do hotelu, aby se neztrapnili špatným výběrem. Oni netuší, že vy jste těmi drahými hotely přejedená k zalknutí. Že po deseti letech škrobenosti toužíte po buřtu na ohni a chatce, kde na vás nikdo nebude řvát kvůli smítku na podlaze. Oni si myslí, že hledáte sponzora. Vy přitom hledáte azyl.
Tragédie dobrých úmyslů: Program „Optimalizace“
A pak je tu ta druhá věc. Naše vlastní vina. Milujete ho a chcete mu to dokázat. A protože jste byla deset let trénovaná jako „Výkonná manželka“, váš mozek zná jen jeden způsob, jak lásku projevit: vylepšováním.
Začnete to dělat s těmi nejlepšími úmysly. On se zmíní o problému v práci a vy mu místo objetí uděláte SWOT analýzu. Koupíte mu „lepší“ košili, protože v té staré vypadá unaveně. Uděláte mu pořádek v dokladech, „aby to měl hezké“.
Věříte, že je to péče. Že mu pomáháte. Ale pro něj je to ponížení. On se necítí opečovávaný, ale jako váš nový projekt. Má pocit, že se ho snažíte předělat na obraz svého ex a vaše „pomoc“ mu neustále připomíná, že takový, jaký je, vám vlastně nestačí. Nevědomky kolem něj začnete budovat ten stejný operační sál, ze kterého jste sama utekla. Ne proto, že byste chtěla sterilitu, ale protože se bojíte chaosu.
Ta nejtěžší věta: „Učím se být normální“
Nejtěžším úkolem nového života není platit složenky, ale přestat být užitečná. Musela jsem si sednout, nalít nám čisté víno (klidně krabicové) a říct tu nejtěžší věc:
„Poslouchej mě. Já vím, že to vypadá, že tě chci měnit. Že ti uklízím a radím, protože mi tvůj byt není dost dobrý. Ale tak to není. Já jsem žila deset let ve zlaté kleci. Nesměla jsem drobit, nesměla jsem chybovat. Já ti nepomáhám proto, že bys byl neschopný. Dělám to proto, že je to jediný jazyk lásky, který mě naučili.“
A pak musíte přidat tu nejdůležitější prosbu:
„Já už nechci Maledivy. Já už nechci sterilní život. Já chci tebe. Chci tu tvoji mikinu. Chci ten tvůj chaos. Protože v tom chaosu se konečně cítím živá. Prosím, měj se mnou trpělivost. Učím se být normální. A když uvidíš, že zase začínám manažerovat nebo uklízet, zastav mě. Řekni mi: Lásko, nech to být, pojď si lehnout.“
Teplo šedé mikiny
Utekla jsem od „Pána Ředitele“, abych našla člověka. A v tom je ta největší hodnota. Když mě obejme ve své šedé mikině, cítím tlukot srdce, a ne šustění bankovek.
Dovolit mu být nedokonalý je ten největší dar, který jemu i sobě můžu dát. Ten nepořádek, ty rozkopnuté tenisky v předsíni a ten svatý klid… to je důkaz, že už nejste ve sterilní nemocnici, ale doma. Protože v tom chaosu se konečně cítím skutečná.
Zažily jste to také? Že jste se po úniku z kontroly samy staly těmi, kdo chtějí všechno kolem sebe „optimalizovat“? Jak jste se naučily „jen“ milovat a přestaly jste opravovat své partnery? Pojďme tuhle trilogii uzavřít tou nejupřímnější diskuzí o nás samotných.
