Článek
Nejdražší spolubydlící na světě
Znáte to ticho?
Ten specifický moment, kdy si večer oba lehnete do postele, každý se automaticky otočíte na svou stranu a modré světlo displeje telefonu je to jediné, co vás v tu chvíli spojuje. Nejste rozhádaní. Dokonce se možná i docela shodnete na barvě nových závěsů do obýváku. Ale jako partneři jste v tu chvíli přestali existovat. Stali se z vás spolubydlící, kteří bezchybně sdílejí hypotéku, lednici a výchovu dětí, ale už dávno ne své sny, touhy nebo svá těla.
Není to přirozený vývoj, i když se tím mnozí chlácholí - je to rezignace. Stav, kdy se z dříve milovaných bytostí stanou stroje na výkon a servis. Intimita se pak smrskne na onen pověstný sex z povinnosti, který místo sblížení přináší jen pachuť prázdnoty a tiché ponížení na obou stranách.
Intimita jako směnný obchod
V mnoha českých domácnostech se z něhy stal podivný směnný obchod.
„Vynesl jsi koš? Možná něco bude.“
„Byla jsi na mě milá před návštěvou? Tak ti dopřeji.“
Je to nedůstojné a pro vztah fatální. Jakmile začnete v posteli vést účetnictví a řešit, kdo komu co dluží – ať už je to pozornost, nebo přímo vymodlený orgasmus – váš vztah už v podstatě skončil. Jen jste to ještě nepodepsali u právníka.
Muži si stěžují na věčné „bolesti hlavy“ svých manželek, ženy zase na citovou neohrabanost svých mužů. Pravda je přitom syrovější: oba hrajete hru na to, kdo déle vydrží mlčet. Právě v tomto tichu se rodí ty největší životní krize. Je to živná půda pro nevěru, protože hlad po skutečném doteku a uznání dříve nebo později prostě někdo nasytí. A nemusí to být zrovna profesionál v oboru orální rozkoše, stačí někdo, kdo se na vás po letech zase podívá jako na lidskou bytost s potřebami, ne jako na další položku v seznamu úkolů.
Probuďte se, než zhasnou všechna světla
Samota ve dvou je ta nejtěžší forma osamělosti. Je to stav, kdy vedle sebe máte člověka, který by vám měl být nejblíž, ale přitom je vzdálený miliony kilometrů. Tahle tichá lhostejnost je cesta do pekel. Vášeň totiž není luxus vyhrazený pro čerstvě zamilované dvacátníky. Je to tmel, který drží dospělý vztah pohromadě i ve chvílích, kdy život venku bolí.
Není trapné chtít po deseti letech manželství jiskru a vzrušení. Trapné je smířit se s tím, že už je nikdy neuvidíte, a dobrovolně přijmout roli hodného, ale nudného partnera, se kterým je sice klid, ale v posteli mrtvo. Pokud se dnes večer zase jen otočíte zády a usnete u televize, zeptejte se sami sebe: Opravdu tohle je život, který jste si kdysi vysnili?
Máte doma partnera, nebo jen spolubydlícího?
Dámy, kdy jste se naposledy cítily jako skutečně žádoucí ženy, a ne jen jako servisní jednotky rodiny?
Pánové, kdy jste o svou ženu naposledy stáli se stejným zápalem jako na začátku, místo abyste jen mechanicky čekali, až „povolí“?
Napište mi do komentářů, jestli i u vás vládne tichá dohoda o lhostejnosti, nebo se vám podařilo tuhle rutinu porazit. Pokud se nebojíte témat, která píchají do vosího hnízda české reality, sledujte můj profil. Tady se o věcech, které se dějí za zavřenými dveřmi, nemlčí.
