Kdo je fakticky ředitelem mozku? Neurověda má jasno: Rozum to není

Všichni zpravidla víme, co je správné, co se má. Dokážeme se chovat rozumně, racionálně přemýšlet, ale fakticky jen do chvíle, kdy zůstáváme v klidu. Když přijde stres, všechno je jinak. Ostrý konflikt, nepříjemný tlak, silné emoce… A člověk rázem ztrácí kontrolu. V napětí reagujeme impulzivně, zdravý rozum jde stranou. Nedokážeme regulovat emoce, myšlenky ani slova. Říkáme víc, než chceme. Anebo neříkáme nic, jednoduše zamrzneme.

Dříve by se to dalo jednoduše konstatovat: Člověk se neumí ovládat. Nezvládá konflikty, stres, sám sebe. Měl by se lépe chovat. Chybí mu disciplína. Je to prostě konfliktní typ. Moderní neurověda však tyto soudy upravuje a upřesňuje. Například americká profesorka neurovědy a psychologie Amy F.T. Arnsten z Yale University ve svých výzkumech ukazuje, že stres doslova mění způsob fungování mozku. Stres přebírá vedení, takže sebedisciplína, rozum i síla vůle jsou v té chvíli na vedlejší koleji.

Arnsten se ve svém výzkumu soustředila na oblast mozku, která je pro lidské chování naprosto klíčová. Je to prefrontální kůra, prefrontální kortex (PFC). Tato oblast, umístěná za čelem, je považována za řídící centrum lidského mozku. Je to centrum sebeovládání a rozhodování.

Právě prefrontální kůra z člověka dělá člověka rozumného, umožňuje nám:

Zní to perfektně, že? Každý z nás má ve své hlavě tak dokonalý nástroj. Má to však háček. Tento nástroj je dokonalý jen za dokonalých podmínek. Arnsten ve svém přehledovém článku publikovaném v časopise Nature Reviews Neuroscience popisuje, že prefrontální kůra funguje optimálně jen v určitém biologickém prostředí. Jakmile se výrazně zvýší stresové hormony, její aktivita začne výrazně slábnout.

Prefrontální kortex je u člověka mnohem vyvinutější než u většiny jiných savců. Je součástí fytogeneticky nejmladší části mozku nazývané neokortex (mozková kůra), z hlediska evoluce je to nezkušený nováček. A proto je také mimořádně citlivý na stres. Je to základní vlastnost PFC. Je to klíčový problém v obraze dokonalého řídícího centra lidského mozku. Arnsten ve svých výzkumech dokládá, že při zvýšené hladině stresových hormonů přebírají kontrolu starší části mozku na úkor racionálních funkcí.

Stres má v těle konkrétní chemickou podobu, má své reálné zástupce v podobě zmiňovaných stresových hormonů jako je kortizol, také noradrenalin a dopamin. Představují klíčové neurotransmitery. Tyto látky pomáhají neuronům v této oblasti efektivně komunikovat. Fungují trochu jako regulátory signálu – pomáhají zesílit důležité informace a potlačit rušivé podněty. V malém množství mají užitečný efekt. Zvyšují pozornost a připravují organismus na akci. Jenže při silném stresu se jejich hladina zvýší natolik, že začnou mít opačný účinek.

Podle Arnsten se v prefrontální kůře vlivem stresu aktivují molekulární procesy, které oslabují neuronální spojení. Neuronální sítě, které drží informace v pracovní paměti a umožňují soustředění, se doslova „rozpadnou“. Jednoduše řečeno:

Výsledkem stresové reakce v organismu je stav, který většina lidí dobře zná: mysl je zahlcená, myšlenky se rozbíhají a schopnost soustředění mizí kdesi v dáli. A přece logické stresové reakce přicházející automaticky budí překvapení a rozruch: impulzivní výbuch hněvu, útěk z konfliktu nebo naopak úplné zablokování jsou přitom normální nástroje evolučně starších mozkových struktur.

Když prefrontální kůra oslabí, řízení chování nepřestane existovat. Jen ho převezmou jiné části mozku. Podle Arnsten se v takové chvíli aktivují především amygdala a bazální ganglia. Tyto systémy jsou mnohem rychlejší než racionální části mozku, ale mají úplně jiný účel.

Úkolem starších částí mozku není analyzovat složité sociální situace. Nejsou součástí racia, pokud jím nemyslíme základní pud sebezáchovy. Jsou určeny k přežití. Jejich úkolem je rychle reagovat na nebezpečí. Amygdala detekuje potenciální hrozby a spouští obranné reakce. Bazální ganglia zase aktivují automatické návyky a naučené reakční vzorce, vzorce, které jsme si osvojili kdysi dávno, zpravidla v prvních letech života. Proto při stresu začínají dominovat reakce, které jsou impulzivní, obranné a/nebo stereotypní. Proto se i v dospělosti chováme jako děti.

Člověk ve stresu může reagovat způsobem, který by v klidu vůbec nezvolil. Amy F.T. Arnsten tento jev popisuje jako přesun kontroly z reflexivního, promýšlejícího systému k rychlému reflexnímu systému.

Jedním z nejlépe zdokumentovaných efektů stresu je zhoršení pozornosti. Arnsten a její kolegové ve svých výzkumech dokládají, že pracovní paměť – tedy schopnost držet v mysli informace potřebné pro aktuální úkol – je extrémně citlivá na chemickou rovnováhu v mozku. U ADHD se zdá, že je systém neurotransmiterů dopaminu a noradrenalinu méně stabilní. To neovlivňuje jen řízení pozornosti, ale i regulaci emocí, plánování, kontrolu impulzů, emoční reaktivitu, potíže s organizací každodenních úkolů či přetížení při stresu. Díky výzkumu Amy Arnsten se dnes ADHD stále častěji chápe spíše než porucha pozornosti jako porucha regulace exekutivních funkcí.

Neurověda dnes pomáhá vysvětlit mnohé z vnitřních konfliktů člověka i vzájemných mezilidských konfliktů, objasňuje fenomény psychologie a vztahů prostřednictvím faktických biologických mechanismů. Například když se dva lidé dostanou do silného emočního napětí, jejich schopnost racionálního dialogu velmi rychle mizí. Není to jen metafora. Biologicky se skutečně děje to, že stres oslabí mozkovou oblast odpovědnou za regulaci chování.

Konflikt je stres, a tak lidé často:

Mozek se v tu chvíli nechová jako analytický orgán, ale jako systém přežití.

Vyřešit konflikt ve chvíli, kdy se člověk vrátí do klidu, je tak snazší, než by se zdálo. Pokud je stres krátkodobý, mozek se obvykle dokáže vrátit do rovnováhy. Potíž je hlavně v tom návratu do klidu. Pokud je stres chronický, mohou nastat i strukturální změny.

Výzkumy vedené neuroendokrinologem Bruce McEwenem ukázaly, že dlouhodobé vystavení stresovým hormonům postupně narušuje jemnou neuronální architekturu. Chronický stres vede ke zkrácení dendritických větví a zmenšení jejich komplexity právě v prefrontální kůře.

Zatímco prefronrální kůra je stresem oslabená, ke slovu přichází amygdala, struktura zodpovědná za detekci potenciálních hrozeb, součást limbického systému. Výzkumy ukazují, že amygdala může být při chronickém stresu naopak aktivnější a strukturálně posílená. Amygdala, která aktivuje obranné reakce organismu a spouští stresovou odpověď tak stres násobí. Výsledkem je mozek, který je citlivější na stresové podněty a hůře reguluje emoce.

Mozek vystavený chronickému stresu je biologicky nastaven na vyšší úroveň ostražitosti. Reaguje na stres mnohem citlivěji než dříve. Neurobiologické mechanismy přežití se tak vlivem chronického stresu dostávají až na úroveň psychických poruch. Tento mechanismus se dnes zkoumá například u posttraumatické stresové poruchy, deprese nebo chronické úzkosti.

Neznamená to, že stres tyto poruchy vždy přímo způsobuje. Ukazuje to však, že dlouhodobá stresová zátěž může vytvářet neurobiologické podmínky, které zvyšují zranitelnost nervového systému.

Je to schopnost adaptace a změny, která je jedním z důvodů, proč i po období dlouhodobého stresu může nervový systém postupně znovu získat větší stabilitu. Změny v mozku nemusejí být nutně trvalé, dokládá i Arnsten.

Studie ukazují, že funkci prefrontální kůry může zlepšit například:

Jakmile se sníží chronická aktivace stresového systému, neuronální spojení v prefrontální kůře se mohou znovu posilovat. Mozek tak postupně získává zpět schopnost regulovat impulzy a emoce. Studie naznačují, že pokud se stresová zátěž sníží a člověk získá stabilnější prostředí nebo účinné strategie regulace stresu, může docházet k postupné obnově.

Mozek není statický orgán. Je to dynamický systém, který se neustále přizpůsobuje zkušenosti. Ačkoliv si způsoby adaptace neseme z prvních let života, kdy se nervový systém utváří, učíme se po celý život. V dospělosti je to podstatně složitější než v dětství již proto, že se to neděje automaticky, ale vědomou prací na sobě. Tedy do práce!

Dva lidé mohou prožít stejnou situaci – konflikt v práci, kritiku od partnera, tlak v náročném období – a reagovat úplně jinak. Jeden zůstane relativně klidný, dokáže přemýšlet a situaci řešit. Druhý se dostane do silné úzkosti, reaguje impulzivně nebo se úplně stáhne. Dlouho se takové rozdíly vysvětlovaly především osobností nebo povahou. Neurověda teď objasňuje skutečnou příčinu, která má původ v raném vývoji mozku a nervového systému.

Výzkumy Arnsten a dalších neurovědců v posledních letech ukazují, že rané prostředí doslova nastavuje citlivost stresového systému. Pak může ovlivňovat reakce člověka po celý život, dokud člověk nezačne pátrat po skutečné příčině.

Rozdíl mezi klidným a impulzivním jednáním není jen otázkou osobnosti nebo charakteru. Je to otázka neurobiologie mozku v konkrétní situaci. Když stres překročí určitou hranici, mění se samotný způsob fungování mozku. Racionální systémy slábnou a kontrolu přebírají starší obranné mechanismy, automatické programy naučené zpravidla dávno v minulosti.

Tato perspektiva neznamená, že lidské chování nemá důsledky nebo že lidé nemají odpovědnost. Znamená však, že pochopení lidského jednání vyžaduje více než morální soud. Vyžaduje pochopit, jak mozek skutečně funguje.

✘ NEJSEM NEUROVĚDEC ✓ JSEM PACIENT PSYCHIATRIE

Čelím vlastním poruchám a omezením, ale i odsuzování a stigmatizaci. Nejsem jen MÁ DIAGNÓZA Jen se snažím pochopit, snažím respektovat své limity. Už nejsem hrdinka: MOJEBOJE.CZ