Článek
Až 56,9 procent z 5 057 příspěvků na sociálních sítích o autismu, ADHD, schizofrenii, bipolární poruše, depresi, poruchách příjmu potravy, obsedantně-kompulzivní poruše (OCD), úzkosti a fobiích se ukázalo jako nepřesné nebo nepodložené.
Více než jakákoli jiná témata duševního zdraví šířily dezinformace příspěvky o neurodivergenci, jako je autismus a ADHD, a to zejména prostřednictvím TikToku.
Výzkumníci z Univerzity of East Anglia v Norwichi a nadace NHS Foundation Trust pro duševní zdraví v Norfolku a Suffolku ve Velké Británii však analyzovali obsah napříč platformami sociálních médií, včetně TikToku, YouTube, Facebooku, Instagramu a X, a to prostřednictvím celkem 27 studií zkoumajících přesnost informací o duševním zdraví a neurodivergenci. Potvrzují přínosy, ale i potenciální nebezpečí.
Nemožné se stává realitou, ovšem zjednodušenou
Sociální sítě dnes nepochybně pomáhají bourat tabu kolem neurodivergence, depresí, úzkostí a dalších duševních onemocnění. Přispívají k otevřenější debatě, kterou by ještě před deseti lety bylo těžké si představit. Nová souhrnná studie publikovaná v Journal of Social Media Research týmu Alice Carter, Fergus Gracey, Joanna Moody, Amber Ovens a Eleanor Chatburn nevypovídá jen o přínosném vytváření komunit, které se sociálními sítěmi dostávají prostor, nepotvrzuje jen pozitivní efekty a pocity „Nejsem na to sám/sama.“ Primárně potvrzuje znepokojivé trendy, kdy odbornost stojí daleko za virálním potenciálem.
Realita klinické praxe se prostě střetává s logikou virality. Platformy nejsou navrženy tak, aby podporovaly ověřené informace, ale tak, aby upoutaly pozornost. A pozornost ve virtuálním světě vyžaduje jednoduchost, tedy zjednodušování.
Obsah na sítích je nadměrně zjednodušený.
Diagnózy, které v praxi vyžadují strukturované rozhovory, testy a dlouhodobé pozorování, se v online prostředí redukují na příspěvky jako: „seznam 10 příznaků“, které sedí téměř každému. Tím vzniká falešná představa, že složitost lze převést do tří odrážek a dvaceti vteřin videa.
Příspěvky o duševním zdraví mají v praxi výrazně sníženou informační hodnotu a často překrucují odborné poznatky, dokládá zmiňovaná studie.
Virální příspěvky šíří zkreslení.
Mají citový dopad, ale nulovou empirickou oporu. Uživatelé si pak tvoří obraz duševních poruch ne podle klinických kritérií, ale podle estetické stylizace tvůrců, kteří vědí, že příběh prodává víc než fakta.
Tvůrci obsahu přitom nemusejí škodit úmyslně. Mnozí se snaží upřímně sdílet zkušenosti, které jim samotným pomohly. Jenže osobní zkušenost není univerzální a algoritmická logika ji umí proměnit v normu, a to bez ohledu na její přesnost.
Tento fenomén umocňuje problém tzv. echo chambers — situace, kdy jsou uživatelé obklopeni obsahem, který jen potvrzuje jejich dosavadní názory nebo představy, bez kritického protikladu.
Když o diagnóze rozhoduje algoritmus
Kromě samotného obsahu hraje na sítích zásadní roli to, jak je tento obsah doporučován. Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak, aby maximalizovaly sledovanost, nikoli pravdivost informací. Mají maximálně poutat pozornost. To znamená, že emocionálně zabarvená, šokující nebo polarizující videa se šíří rychleji než ověřené a odborné materiály.
Je jedno, zda se bavíme o TikToku, Instagramu nebo YouTube Shorts – logika je stejná: obsah se šíří podle míry angažovanosti, nikoli podle míry přesnosti, jak dokládají i studie.
Mluvit, psát či tvořit příspěvky o duševním zdraví je zajisté určitou podobou destigmatizace. Problém je v tom, že platformy protlačují obsah podle atraktivity, nikoli podle kvality či pravdivosti. Deformují tím veřejné porozumění tomu, jak duševní zdraví skutečně funguje.
Algoritmus neumí rozeznat, co je pravda. Umí rozeznat jen to, co vzbudí reakci.
Reakci na sociálních sítích bezpečně vzbudí:
- dramatický osobní příběh,
- extrémní tvrzení,
- jednoduché návody, které vypadají jako řešení.
Nevzbudí ji naopak nudná data a široké souvislosti, odborný kontext, bohužel. Výsledkem je informační prostředí, kde emocionálně působivé video od neznámého tvůrce má často větší dopad než doporučení odborné společnosti.
Když informace nevychází z odbornosti
Nepravdivý nebo zavádějící obsah může zmást uživatele v rozhodování o vlastním zdraví. Ve výzkumu se například ukázalo, že ze 100 nejvíce sledovaných TikTok videí s hashtagy o duševním zdraví více než polovina obsahovala chybné nebo zavádějící tvrzení.
Krátká videa upřednostňující rychlé a snadné řešení mohou zastínit realitu odborné péče. Navozují dojem, že terapie je jednoduchý trik nebo univerzální lék. To může vést k pocitu selhání, když ten „zázračný“ tip nezabere.
Odborníci upozorňují, že mnoho populárních příspěvků přetváří běžné emoce nebo zkušenosti do rolí diagnóz, což může vést k nesprávné sebediagnostice, falešnému pocitu, že člověk „trpí něčím vážným“ bez odborného posouzení. Například krátká videa s „tipy, jak zvládnout úzkost“ nebo „jak poznat, že máte PTSD“ často zjednodušují komplexní fenomény do atraktivní, ale zkreslené formy.
Ačkoli většina videí může obsahovat určité pravdy, tendence přeceňovat jednoduché rady nebo generalizovat symptomy může minimalizovat komplexnost duševních stavů a odvádět lidi od hledání efektivní pomoci.
Sebediagnóza není zdravá
Výzkumy upozorňují na rostoucí trend sebediagnostiky na základě online obsahu. Zejména mladí lidé využívají sociální sítě jako neformální diagnostický nástroj — což často vede k neadekvátním závěrům a někdy i ke zbytečné úzkosti nebo falešnému pocitu identity.
Vědci dokládají prudký nárůst sebediagnostikovaných případů ADHD, autismu, disociace či bipolarity. Obsah na sociálních sítích je hlavním zdrojem.
Nejde o to, že lidé „předstírají“ symptomy. Problémem je ono zjednodušování a zkratky. Na sítích je většina popisovaných „symptomů“ nespecifická. Únava, přetížení, roztěkanost, potíže s organizací, sociální únava – to jsou běžné fenomény života, ne diagnostická kritéria.
Sebediagnóza není banální záležitost, navíc zásadně ovlivňuje možnosti léčby a terapie. Diagnostika duševního zdraví by měla být výsledkem dlouhodobé a odborné klinické práce, nikoli rychlé interpretace krátkého videa.
Sociální sítě rozšiřují jazyk psychopatologie takovým způsobem, že běžné prožívání začíná být interpretováno jako příznak poruchy. To není destigmatizace, to je chaos.
Může sociální síť pomoci, i když škodí?
Sociální média nejsou jen škodlivá, dělají i dobrou službu. Mnoho uživatelů nachází v komunitách sdílením zkušeností pocit sounáležitosti, dochází díky nim k přijetí a k normalizaci vlastních pocitů. Právě sociální média fungují často jako zdroj a představují vstupní bránu k informacím o duševním zdraví. Výzkumníci také potvrzují, že pro některé lidi může být online obsah prvním krokem k tomu, aby se vůbec začali zajímat o své psychické zdraví.
Pokud však informace na sociálních sítích nemají vědecký podklad a vznikají neprofesionálně, stávají se především produktem 30sekundových trendů a pastí algoritmů.
Při konzumaci obsahu týkajícího se zdraví se tak vyplatí kritické myšlení. Doporučuje se zkoumat, kdo za radami stojí, odkud informace pochází a pátrat po kontextu. Pokud někdo sdílí jen tipy nebo návody, diagnostiku a diagnózy, které zní příliš jednoduše, pokud někdo nabízí univerzální řešení, je dobré se nad ním pozastavit.
Klíčem je vyhledat kvalifikovanou pomoc v reálném světě ve chvíli, kdy je to potřeba. A tato potřeba je subjektivní, nedá se unifikovat. I v digitálním prostředí, možná právě v digitálním prostředí víc než kde jinde platí, že žádné obecné informace ani dobře míněné rady či subjektivní zkušenosti nemohou nahradit odbornou diagnózu ani léčbu.
✘ NEJSEM PSYCHOLOG ANI PSYCHIATR ✓ JSEM PACIENT PSYCHIATRIE
Čelím vlastním poruchám a omezením, ale i odsuzování a stigmatizaci. A tak skrze psaní hledám pochopení. Nejsem jen MÁ DIAGNÓZA Jen se snažím pochopit, snažím respektovat své limity. Už nejsem hrdinka: MOJEBOJE.CZ
