Článek
Jan Macháček
Podle komentáře Wolfganga Münchaua pro UnHerd je příliš snadné se Sikorského „domácí válečné marmeládě“ vysmívat. Když přijde válka, už nikdo nepočítá výdaje na obranu v procentech HDP – všechny zajímá jídlo a voda. Vojenští lídři rádi mluví o bitvách a vybavení, rýže a džem je moc nezajímají.
Příběhy vítězství na bojišti jsou koneckonců honosnější než příběhy zásobovacích řetězců. Porážky ale často přicházejí kvůli jiným chybám, než je slabost přímo na bitevním poli.
Když se Napoleon vydal do Ruska, nenarazil jen na tuhou zimu. Jeho vojsko mělo problémy se zásobováním a nemocemi. Zásobovací řetězce Napoleona zklamaly. Podobně německé nejvyšší velení v srpnu 1914 nepočítalo s vlnou veder. Pravé křídlo německé armády mělo provést útok ze severu a obklíčit Paříž. Vojáci ale ve 30stupňovém vedru pochodovali ve vlněných uniformách. A zásobovací linie pro vyčerpané a hladové německé vojáky se také zasekly.
S jídlem to bylo jednodušší za 2. světové války, zato byl kritický nedostatek ropy: 60 procent světové ropy produkovaly USA a spojenci jako celek kontrolovali většinu zásob. Němečtí generálové byli ale na naftě pro své stroje závislí a nafta taky byla hlavní důvod, proč Hitler vzdal boj o Moskvu a vydal se na jih. Po cestě se, jak známo, dostal do pasti u Stalingradu.
Historie z pohledu bojišť podceňuje význam historie zásobovacích řetězců. Historie evropských válek jsou ale mnohdy lépe pochopitelné právě skrze historii logistiky než skrze historii bitev.
A až tolik se zase nezměnilo. Jeden z důsledků íránské války je fluktuující cena ropy. Válka na Ukrajině zase omezila nabídku nafty na globálních trzích, a ceny nafty jsou vysoké. Donald Trump dokonce pohrozil, že by USA mohly přestat naftu do Evropy vyvážet. Určitě to nepromýšlel, ale kdyby se tak stalo, Evropa by zažila zásobovací katastrofu. Stačí se podívat, kolik náklaďáků – na naftu – se valí po evropských silnicích. Ekonomika by se zastavila. Tohle máme vědět, když o válce s Ruskem přemýšlíme.
Nejde všem jen o naftu. Máme taky nedostatek zemního plynu. Íránské útoky omezily katarskou produkci o 17 procent. Katar je přitom druhým největším producentem ropy po USA. Rusko je čtvrté, ale Evropané si ruský plyn zakázali. Proto Evropa nyní přemítá, zda má dostatek paliva na zimu. Pamatujme, že jsme pořád v míru.
Na druhé straně je Rusko. I to má akutní nedostatek nafty. Ale zakázalo její vývoz a zvýšilo produkci na východě země. Zásobování Ruska potravinami je také v pořádku. Letošní úroda obilí je jedna z nejlepších v historii, i rostlinného oleje má Rusko dostatek.
A nezapomínejme na další komodity – staré dobré peníze a dluhy. Rusko je prakticky bez dluhů a rozpočtový deficit má 2 procenta, což je zanedbatelné oproti schodkům v USA, ve Francii a dnes už i v Německu.
V důsledku toho je celý Západ zranitelný vůči příští finanční krizi. Úroky z amerických desetiletých dluhopisů vzrostly na 5,2 procenta, jsou nejvyšší za 21 let. Joe Biden a Donald Trump uspořádali závody ve fiskální odpovědnosti.
A válka na Ukrajině se táhne. Mírový proces skončil. Od té doby, co Putin neuspěl s požadavkem získat celý Donbas, chce nyní svých cílů dosáhnout válečným úsilím. Ukrajina má totální nedostatek raket protivzdušné obrany a její kritická infrastruktura je zranitelná. A nikde nevidíme, že by západní podporovatelé Ukrajiny navyšovali vojenskou pomoc – už jen proto, že se potřebují sami vyzbrojit. Do toho jsou tu hybridní ruské útoky na zásobovací infrastrukturu pro Ukrajinu – od Německa po Polsko.
K eskalaci může dojít snadno: Rusko sestřelí letadlo se zásobami pro Ukrajinu na území NATO. V momentě, kdy NATO odpoví, jsme ve válce. Pravděpodobnost se zvýšila z malé a netriviální na stupeň signifikantní pravděpodobnosti.
Jak by válka s Ruskem dopadla? Čí dluhopisy by se zhroutily dříve? Komu by dříve došly rakety protivzdušné obrany? Díky zemědělské politice má Evropa dostatek potravin, ale v ostatních ohledech – energii a financích – je v nevýhodě.
Kromě toho je tu možnost, že se válka na Ukrajině a v Íránu spojí v jednu západo-euroasijskou válku, tedy náhradní válku mezi USA a Čínou. Trump a Si Ťin-pching si sice právě vyměňovali láskyplné úsměvy, rivalita mezi USA a Čínou však zůstane dominantním geopolitickým příběhem naší doby.
Putinova válka na Ukrajině i Trumpova válka s Íránem ukazují, jak je pro velkou zemi těžké uplatnit svou vůli vůči zemi menší. Putin je na Ukrajině ve výhodě, ale jeho postup se zasekl či probíhá jen s obrovskou námahou. To svědčí o tom, že vůči NATO by Putin určitě rychlého či rozhodujícího vítězství nedosáhl. Kdyby podle Münchaua tato válka nastala, nikoho by ve finále moc nezajímalo, kdo vyhrál a kdo prohrál. Možná je přece lepší přemýšlet o zásobách marmelády.
...
Tolik Münchau. Mnohé postřehy, fakta a srovnání v článku jsou správné a upozorňuje na ně málokdo. Dluhová situace Západu je taková, jaká je, a přes noc se nezmění. Kdyby se situace vyostřila nebo Rusko napadlo NATO, Evropě či Západu zkrátka nezbude nic jiného než financovat obranu dalšími dluhy. Myslí si snad Münchau, že se kvůli dluhům máme vzdát vlastní obrany nebo potopit Ukrajinu? Podle mne je lepší být zadlužený, či dokonce předlužený než mrtvý.
Druhá věc se týká ruského vojenského stroje. Rusko je na tom sice ekonomicky lépe, než se obvykle na Západě uvádí, tamější armáda ale na Ukrajině opravdu žádné zázraky nepředvádí.
Třetí poznámka se týká diplomacie. Pokud Američané vzdají diplomacii s Ruskem, měla by se jí chopit Evropa. Diplomacie ale neznamená někoho prodat nebo hodit přes palubu. Ochota s někým mluvit není znak slabosti ani náznak ústupků. Máme být silní a sebejistí, máme umět zastrašit agresora, ale to diplomacii nevylučuje.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
