Článek
Budík ráno nezazvoní, káva nám skončí na košili, klíče zapomeneme doma a autobus zavře dveře přesně ve chvíli, kdy se nadechneme k běhu. A pak to přijde. Slovo, které by se do čítanky nehodilo, zní překvapivě přesně. Jako by k té situaci patřilo víc než jakákoli spisovná věta.
Nadávky poletují všude kolem – v tramvaji, v hospodě, v kanceláři i na sociálních sítích. Přesto se na ně díváme skrz prsty. Proč vlastně existují? A proč se jich nedokážeme vzdát?
Věda má odpověď, která je mnohem zajímavější než prosté „ulevilo se mi“.
Mozek má pro sprostá slova zvláštní šuplík
Na první pohled vypadají vulgarismy jako obyčejná slova s horší pověstí. Jenže mozek je tak nevnímá. Zatímco běžnou, promyšlenou řeč zpracovává hlavně levá mozková hemisféra – ta, která řeší gramatiku, logiku a věty o několika souvětích – sprostá slova míří jinam.
Patří do kategorie takzvané automatické řeči. Ta vzniká rychle, impulzivně a bez dlouhého přemýšlení. Řídí ji spíš pravá hemisféra a hlubší struktury mozku spojené s emocemi: limbický systém, bazální ganglia, amygdala. Zjednodušeně řečeno: sprostá slova vycházejí z míst, kde sídlí strach, vztek a instinkt přežití.
Tohle rozdělení není teorie od stolu. Neurologové ho pozorují už více než sto let.
Když mozek zapomene mluvit, ale nezapomene nadávat
Jeden z nejslavnějších případů pochází z 19. století a týká se pacienta Louise Victora Leborgnea, známého také jako „Tan“. Tento muž trpěl epilepsií a ve svých 30 letech náhle ztratil schopnost mluvit – odpovídal jen slabikou „tan“. Přesto v momentech frustrace dokázal plynule vykřiknou kletbu „Sacré nom de Dieu“ („Zatraceně!“).
Po jeho smrti provedl lékař Paul Broca pitvu a odhalil poškození levého čelního laloku – dnes známého jako Brocova oblast. Ukázalo se, že záměrná řeč závisí na levé hemisféře, zatímco emoce a spontánní projevy – třeba nadávky – si nacházejí cestu skrz neporušenou pravou hemisféru a limbický systém.
Zajímavý je i příběh Phinease Gage (1823–1860). Tento železniční dělník přežil neuvěřitelnou nehodu: během práce mu železná pěchovací tyč proletěla lebkou a poničila ventromediální část prefrontální kůry, což je oblast mozku, která leží přímo za našima očima a kořenem nosu. Fyzicky se Gage zotavil, ale jeho osobnost se dramaticky změnila – stal se impulzivním, náladovým a začal používat vulgarismy, což předtím neměl ve zvyku.
Vědci z toho vyvodili jasné poučení: prefrontální kůra funguje jako „sociální brzda“, která drží emoce a naše chování pod kontrolou. Když selže, vyletí to, co je v mozku uložené hluboko – spontánní, emotivní výrazy, včetně nadávek.
Podobné případy se objevují i dnes. Lidé po úrazech hlavy nebo cévních mozkových příhodách často ztratí schopnost běžné řeči, ale nadávky si ponechají. Jsou uložené jinde. Hluboko. A odolně.
Právě tahle „odolnost“ vysvětluje, proč nadávky někdy vyletí dřív, než je stihneme zastavit. Prefrontální kůra – mozek našeho vnitřního cenzora – prostě nestihne včas zasáhnout. A není to jen jazyková nehoda. V určitých situacích má tohle selhání kontroly i překvapivě praktický efekt.
Sprosté slovo jako tajná páka výkonu
Vědci ve svých experimentech už opakovaně prokázali, že sprosté slovo dokáže v krátkém čase zvýšit fyzickou sílu, výkonnost i odolnost vůči bolesti. Nejde o placebo ani o kulturní trik, ale o souhru mozku, hormonů a emocí. Působí jako „levný, legální a bezkalorický doping“.
Není divu, že právě sportovci si často vypomáhají vulgarismy při sportu. Nejvíc to funguje u krátkých, intenzivních cviků, jako jsou zvedání závaží, švihy s kettlebellem nebo dřepy. Sprosté nadávky jim umožňují podat výkon blížící se jejich maximálnímu potenciálu, a to díky kombinaci psychologických a fyziologických mechanismů.
Klíčem je takzvaná stavová disinhibice, tedy dočasné „odbrzdění“. V běžném provozu se lidé drží zpátky, hlídají se a šetří síly. Nadávka tyto vnitřní filtry na okamžik vypne. Mozek přestane váhat, utlumí kontrolu a dovolí tělu podat výkon blížící se jeho skutečnému maximu — ne proto, že by svaly zázračně zesílily, ale proto, že jim přestane stát v cestě brzda.
Současně se častěji dostavuje stav flow. Při fyzické zátěži lidé, kteří nadávají, popisují vyšší míru soustředění, sebejistoty a „ponoření“ do činnosti. Méně přemýšlejí, víc jednají. A právě tahle kombinace pozornosti a odvahy tlačit na výkon se v testech síly i vytrvalosti spolehlivě promítá do lepších výsledků.
Sprosté slovo jako přírodní analgetikum
Nejznámější experiment v této oblasti je až banálně jednoduchý. Účastníci ponoří ruku do ledové vody. Jedna skupina při tom opakuje neutrální slovo, druhá sprosté. Výsledek? Ti, kdo nadávají, vydrží bolest déle – v průměru o třetinu. A hodnotí ji jako méně intenzivní.
Nejde o psychologický trik. Vulgarismus aktivuje amygdalu ve spánkových lalocích, ta spustí reakci „bojuj, nebo uteč“ a do těla se vyplaví adrenalin. Srdeční tep se zrychlí, bolest ustoupí do pozadí. Stejný mechanismus, který kdysi pomáhal přežít útok šelmy, dnes pomáhá vytrpět náraz malíčku do nohy stolu.
Ale pozor, má to svá omezení. Účinek vulgarismu funguje jen tehdy, když nese skutečně tabuizovaný náboj. Uměle vymyšlené „sprostoty“ neúčinkují. A čím častěji člověk nadává, tím slabší efekt. I mozek si zvykne.
Emoční ventil, který stojí méně než terapie
Nadávání není jen výkřik bolesti. Funguje také jako rychlý nástroj emoční regulace. Místo rány pěstí přijde rána slovem. Neurologové už dávno spekulují, že právě tohle je jeden z pilířů civilizace: agresi jsme přesunuli z těla do jazyka.
Psychologické studie ukazují, že lidé, kteří občas použijí vulgarismus, často vykazují nižší míru stresu a úzkosti. Sprosté slovo funguje jako signál: „Tady je hranice. Tohle už je moc.“ A zároveň jako ventil, který tlak aspoň trochu uvolní.
To ale neznamená, že čím víc nadávek, tím lépe. U některých skupin – například u lidí s chronickým onemocněním – se časté nadávání pojí s vyšší mírou depresivních příznaků a pocitem sociální izolace. Ne proto, že by sprostá slova byla toxická sama o sobě, ale proto, že mohou být příznakem dlouhodobého přetížení.
Sprostá slova jako sociální lepidlo
Paradoxně mohou vulgarismy vztahy nejen ničit, ale i utužovat. V uzavřených skupinách – mezi přáteli, v pracovním kolektivu, v partě – fungují jako test důvěry. Kdo si může dovolit mluvit „na plnou pusu“, dává najevo blízkost a neformálnost.
Sdílené porušování tabu vytváří pocit sounáležitosti. Jazyk tím vytyčuje hranici: my, kteří si to můžeme dovolit, a ti druzí. Právě proto mají různé profese, generace nebo subkultury vlastní slovník, kde vulgarismy zaujímají své pevné místo.
Jenže stejný mechanismus se snadno obrátí proti mluvčímu.
Když sprostota rozkládá tým
Výzkumy z pracovního prostředí ukazují, že nadávky v týmu často zvyšují hladinu negativních emocí a podkopávají výkon. Obzvláště tehdy, když přicházejí shora. Nadávky v z úst manažera nepůsobí upřímně, ale výhružně. Rozdíl v postavení totiž mění význam slov.
Jakmile se vulgarismy v týmu začnou šířit, práce jde hůř od ruky. Ne proto, že by lidé byli přecitlivělí, ale proto, že mozek takovou komunikaci čte jako varovný signál. A ve stavu ohrožení se špatně přemýšlí.
Síla tabu a umění správné míry
To nejdůležitější, co věda odhalila, zní překvapivě prostě: sprostá slova fungují jen tehdy, když nejsou vyprázdněná. Jejich síla spočívá v tabu, v překročení hranice. Jakmile se z nadávky stane výplňová vata každé druhé věty, ztrácí účinek – na bolest, na emoce i na okolí.
Mozek reaguje na výjimečnost, ne na zvyk.
Právě proto dává smysl zacházet s vulgarismy strategicky a zbytečně jimi neplýtvat. Pokud si je uchováte pro opravdu náročné chvíle, fungují jako účinný nástroj svépomoci – bleskový ventil, který pomůže zvládnout stres, bolest nebo přetlak emocí.
V tomto světle přestávají sprostá slova vypadat jako jazykový nešvar nebo důkaz mentální chudoby. Jsou spíš pozůstatkem dávných instinktů – zkratkou k emocím a nástrojem, který dokáže léčit i zraňovat. Podobně jako oheň: zahřeje, když ho použijete ve správnou chvíli a v přiměřené míře. Spálí, když se vymkne kontrole.
Možná tedy nejde o to, zda mluvit sprostě, nebo ne. Ale kdy, proč a ke komu. Mozek totiž většinou ví, co dělá – a jazyk mu občas dovolí říct to bez obalu.
Zdroje
BECK, Venja, Joseph L. BROOKS a Richard STEPHENS. The effect of swearing on error-related negativity as an indicator for state disinhibition. Quarterly Journal of Experimental Psychology. 2025, roč. 78, č. 11, s. 2390–2402. DOI: 10.1177/17470218241308560.
FATIMA, Insha, Syeda WASIF a Waseem HUSAIN. Profanity as a Self-Defense Mechanism and an Outlet for Emotional Catharsis in Stress, Anxiety, and Depression. Depression Research and Treatment. 2023. DOI: 10.1155/2023/8821517.
FINKELSTEIN, Shlomit Ritz.Swearing and the brain. In: ALLAN, Keith (ed.). The Oxford Handbook of Taboo Words and Language. Oxford: Oxford University Press, 2018, s. 108–139. ISBN 9780198808190.
FINKELSTEIN, Shlomit Ritz. Swearing as emotion acts: Lessons from Tourette syndrome. In: PEDRAZA, A. P. (ed.). Linguistic Taboo Revisited: Novel Insights from Cognitive Perspectives. Berlin: De Gruyter Mouton, 2018, s. 237–261. ISBN 9783110503173.
Goad, Kimberly. Can Swearing During Exercise Improve Your Workout? [online]. AARP, 05 05 2025 [cit. 28 12 2025]. Dostupné online
JAY, Timothy. Why We Curse: A Neuro-Psycho-Social Theory of Speech. Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 2000. ISBN 9781556197581.
JDETAWY, Loae Fakhri. The nature, types, motives, and functions of swear words: A sociolinguistic analysis. International Journal of Development Research. 2019, roč. 9, č. 4, s. 27048–27058.
Manor, Nir; Tenenbaum, Gershon. Reasons for Swearing as a Form of Self-Talk in Sport and Exercise: Development and Validation of a New Questionnaire [online]. Behavioral Sciences (Basel), 2025, roč. 15, č. 5, čl. 593. DOI: 10.3390/bs15050593.
OSBORNE, Dana. Maledictive Language: Cursing and Swearing. In: The International Encyclopedia of Linguistic Anthropology. Hoboken: John Wiley & Sons, 2021. DOI: 10.1002/9781118786079.iela0234.
STAPLETON, Karyn, Kristy BEERS FÄGERSTEN, Richard STEPHENS a Catherine LOVEDAY. The power of swearing: What we know and what we don’t. Lingua. 2022, roč. 277, č. 103406. DOI: 10.1016/j.lingua.2022.103406.
STAPLETON, Karyn. Swearing as an interpersonal communication activity: Researching new boundaries and contexts. In: 7th European Communication Conference (ECC). Lugano, Švýcarsko, 2018.
STEPHENS, Richard, John ATKINS a Andrew KINGSTON. Swearing as a response to pain. Neuroreport. 2009, roč. 20, č. 12, s. 1056–1060. DOI: 10.1097/WNR.0b013e32832e64b1.
