Život u reaktoru: zvyšuje blízkost jaderné elektrárny riziko rakoviny?

Z oken domů na okraji obce se každé ráno otevírá ponurý výhled na mohutné chladicí věže v dálce. Pro někoho běžná kulisa krajiny, pro jiného monumentální připomínka technické moci – a možného rizika. Každodenní život plyne normálně – škola, práce, zahrada, sousedské rozhovory. Elektrárna je součástí horizontu, ale jen zřídka hlavním tématem dne.

Zároveň se ale občas vtírají znepokojivé otázky. Jaké množství záření se skutečně uvolňuje při běžném provozu? Může dlouhodobá nízká expozice ovlivnit lidské buňky? A liší se situace u dospělých a dětí, jejichž organismus se stále vyvíjí?

Věda na tyto dotazy hledá odpovědi už desítky let. Výsledky nejsou jednoduché ani jednoznačné. Právě proto má smysl podívat se na data bez předsudků – a rozebrat, co dnes skutečně víme o zdravotních dopadech života v těsné blízkosti jaderných zařízení.

Na první pohled jednoduchá otázka. V praxi však vědci i statistici narážejí na zásadní problém – blízkost nemá jednu pevně danou hranici. Některé studie sledují obyvatele do vzdálenosti 5 kilometrů, jiné pracují s okruhem 30 kilometrů, další analyzují širší prostor až do 200 kilometrů od zařízení. Každé takové vymezení zachycuje jiný pohled na potenciální expozici i dopad.

Fixní hranice, například 5 nebo 30 kilometrů, jsou přehledné a snadno komunikovatelné. Umožňují jasné porovnání skupin obyvatel – ti uvnitř a ti mimo zvolený okruh. Tato metoda je ale zjednodušující. Realita totiž nefunguje jako kruh vytyčený na mapě, kde riziko náhle mizí za jeho okrajem.

Alternativou je přístup založený na tzv. inverzní vzdálenosti. Ten nepracuje s ostrou hranicí, ale počítá s tím, že vliv zařízení postupně klesá se vzdáleností. Čím blíže člověk žije, tím větší váhu má jeho expozice v celkovém výpočtu. Tento model lépe zachycuje skutečné prostorové rozložení potenciálních dopadů a umožňuje hodnotit kumulativní efekt více elektráren v regionu.

Čísla v těchto studiích tedy nejsou jen technickým údajem. Jsou způsobem, jak vědci mapují riziko v prostoru a překládají komplexní realitu do srozumitelných dat. Zvolená metoda může ovlivnit výsledek – a právě proto je důležité vědět, jak byla analýza provedena, než se z ní vyvodí závěry o bezpečnosti či ohrožení.

Nejrozsáhlejší mezinárodní analýzy posledních let přinášejí čísla, která stojí za pozornost. Metaanalýzy zahrnující miliony obyvatel a desítky elektráren naznačují přibližně 5% zvýšení celkového rizika rakoviny u lidí žijících do 30 kilometrů od jaderného zařízení. Na první pohled jde o malé číslo, ale v populačním měřítku může nabýt skutečné váhy.

Podrobnější pohled ukazuje, že nejvýraznější rozdíly se týkají rakoviny štítné žlázy a leukémie. U štítné žlázy se v některých souhrnných analýzách objevuje relativní riziko kolem 1,17, tedy zhruba 17% nárůst oproti kontrolním oblastem. U leukémie se hodnota pohybuje kolem 1,09. Tyto výsledky nejsou dramatické, ale nejsou ani zanedbatelné – zvlášť pokud se opakují napříč různými zeměmi a datovými soubory.

Americká národní studie analyzující úmrtnost v období 2000–2018 přidává další vrstvu pohledu. Ukazuje souvislost mezi blízkostí elektráren a vyšší úmrtností na rakovinu zejména u starších dospělých, především ve věkových skupinách 55 až 74 let. Odhady hovoří o tisících úmrtí ročně, která statisticky souvisejí s prostorovou blízkostí k zařízení – konkrétně o několika tisících případů ročně v rámci sledované populace.

Je však nutné rozumět pojmům, které tato čísla nesou. Relativní riziko (RR) vyjadřuje poměr výskytu onemocnění mezi exponovanou a neexponovanou skupinou. Hodnota 1 znamená stejnou úroveň rizika, hodnota vyšší než 1 signalizuje zvýšení, hodnota nižší než 1 naopak snížení.

Incidence označuje počet nových případů onemocnění v určitém časovém období a populaci. Sleduje, kolik lidí skutečně onemocní.

Mortalita vyjadřuje počet úmrtí na dané onemocnění v daném časovém rámci. Neříká nic o počtu nemocných, ale o konečném zdravotním dopadu.

Tyto ukazatele spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Studie mohou ukázat vyšší incidenci, aniž by se okamžitě projevil stejný nárůst mortality – například díky lepší léčbě nebo časné diagnostice. Právě proto je nutné číst výsledky v širším kontextu a vnímat jejich limity. Malé procentuální rozdíly mohou vypadat technicky, ale v realitě představují tisíce lidských příběhů.

Největší pozornost vyvolávají data týkající se nejmladší populace. Právě děti do pěti let se v mnoha studiích objevují jako skupina s nejvyšší citlivostí na možné účinky ionizujícího záření. Jejich organismus se totiž vyvíjí, rychle roste a buňky se intenzivně dělí – což je proces, při němž je DNA zranitelnější vůči poškození.

Klíčovou roli hraje kostní dřeň, kde probíhá tvorba krevních buněk. Ty se obnovují neustále a v raném věku ještě rychleji. Pokud dojde k poškození genetického materiálu v době aktivního dělení, může se zvýšit pravděpodobnost vzniku leukémie. Zjednodušeně řečeno – čím dynamičtější buněčný růst, tím větší prostor pro chybu při zásahu zářením.

Citlivost organismu není rovnoměrná v průběhu života. Vědci mluví o tzv. oknech zvýšené vnímavosti. Patří sem období těhotenství, kdy může expozice radionuklidům ovlivnit vývoj plodu, a rané dětství, kdy se formují základní tkáně a orgánové systémy. Expozice v děloze, například při přítomnosti látek jako tritium, může teoreticky zasáhnout vyvíjející se buňky a ovlivnit budoucí zdraví dítěte.

Právě tato zranitelnost se promítá i do výsledků některých konkrétních studií. Německá analýza známá jako studie KiKK ukázala, že děti mladší pěti let žijící do pěti kilometrů od jaderné elektrárny měly přibližně 2,2násobně vyšší výskyt leukémie ve srovnání s dětmi žijícími dále. Tento nález vyvolal rozsáhlou odbornou diskusi a stal se jedním z nejcitovanějších argumentů v debatách o bezpečnostních limitech.

Zároveň však nelze tento výsledek interpretovat izolovaně. Jiné země podobné zvýšení rizika nepotvrdily v takové síle, případně narážejí na metodologické rozdíly. Přesto právě kombinace biologické citlivosti a empirických dat dává tématu váhu, kterou nelze přehlížet. U dětí nejde jen o statistiku – jde o dlouhý časový horizont života, v němž se případné následky mohou projevit s odstupem let.

Právě tam, kde se mluví o zvýšeném výskytu rakoviny v okolí jaderných zařízení, se pozornost často stáčí ke štítné žláze. Není to náhoda. Data ze studií opakovaně ukazují, že tento nenápadný orgán patří při hodnocení dlouhodobé expozice nízkým dávkám záření k nejcitlivějším ukazatelům.

Štítná žláza je klíčovým producentem hormonů, které řídí metabolismus, růst i vývoj nervové soustavy. Pro svou funkci potřebuje jód, který aktivně zachytává z krevního oběhu a zabudovává do hormonálních molekul. Z hlediska fyziologie jde o přirozený a nezbytný proces – zároveň ale o místo, kde se může projevit riziko.

Problém spočívá v tom, že žláza nerozlišuje mezi stabilním a radioaktivním jodem. Pokud se do organismu dostane izotop jód-131, například vdechnutím nebo prostřednictvím kontaminované potravy, organismus s ním naloží úplně stejně jako s běžným jódem. Rozdíl je v tom, že radioaktivní forma vyzařuje energii přímo v tkáni, která ji akumuluje.

Vzniká tak tzv. vnitřní ozáření. Zdroj záření není mimo tělo, ale uvnitř buněk, kde se soustředí dávka na malý objem tkáně. Dlouhodobě to může zvýšit pravděpodobnost poškození DNA a následného rozvoje nádorových změn. Citlivost je přitom vyšší u dětí, jejichž štítná žláza je metabolicky aktivnější a tkáně se rychle vyvíjejí.

Historické zkušenosti tuto souvislost potvrzují. Během jaderných testů v minulém století unikaly do ovzduší radioaktivní látky, které se rychle dostaly do potravního řetězce. Nejvíce ohrožené byly děti – ty pily mléko od krav, které spásaly kontaminovanou trávu, a do těla se jim tak dostával nebezpečný jód-131.

Stejné riziko hrozí i při haváriích elektráren. Z tohoto důvodu se jako preventivní opatření podává tzv. stabilní jód, který „nasytí“ štítnou žlázu. Radioaktivní jód pak nemá kde zakotvit a tělo ho vyloučí.

Právě proto patří štítná žláza mezi orgány, které vědci nejčastěji sledují při hodnocení zdravotních dopadů blízkosti jaderných elektráren. Není to izolovaný parametr, ale citlivý indikátor toho, jak se případná expozice může promítat do dlouhodobého zdraví populace.

Debata o zdravotních dopadech jaderných elektráren není černobílá právě proto, že jednotlivé studie často docházejí k odlišným závěrům. Rozpory přitom nevznikají jen z rozdílných dat, ale také z metodiky, způsobu sběru informací i interpretace výsledků.

Podstatnou roli hraje takzvané detekční zkreslení neboli čím více něco hledáme, tím častěji to nacházíme. V oblastech v blízkosti jaderných zařízení bývá zdravotní stav obyvatel pod větším dohledem. Častější screening, preventivní vyšetření nebo vyšší zdravotní povědomí mohou vést k tomu, že se některé diagnózy – například rakovina štítné žlázy – odhalí častěji než v regionech s méně intenzivním sledováním. To může statisticky navýšit počet případů, aniž by skutečně došlo ke zvýšení výskytu nemoci.

Další komplikací je tzv. efekt přeživších, který se ukázal například v jihokorejské reanalýze dat. Původní studie zahrnovaly pouze osoby, které byly v době zahájení sledování naživu a bez diagnózy rakoviny. Lidé, kteří onemocněli dříve nebo zemřeli, tak do analýzy nevstoupili. Výsledkem bylo podhodnocení rizik. Pozdější přepočítání dat podle věkových kohort ukázalo vyšší míru výskytu některých nádorů u mladších generací, což změnilo interpretaci původních závěrů.

Metodologickou výzvou je také tzv. ekologický design studií. Mnoho národních analýz pracuje s daty na úrovni okresů nebo regionů, nikoli jednotlivců. To znamená, že se sleduje průměrná vzdálenost obyvatel od elektrárny a zdravotní statistiky celé oblasti. Takový přístup může vést k ekologickému klamu – tedy k chybnému předpokladu, že vztah mezi dvěma jevy na úrovni skupiny automaticky platí i na úrovni jednotlivce.

Rozdíly se projevují i mezi jednotlivými zeměmi. Německé studie, například analýza KiKK, identifikovaly zvýšené riziko leukémie u malých dětí v těsné blízkosti elektráren. Naproti tomu některé rozsáhlé britské studie podobný nárůst nepotvrdily. Tyto odlišnosti mohou souviset s rozdílnými provozními podmínkami, historickými emisemi, metodami měření i strukturou zdravotnických dat.

Je důležité zdůraznit základní princip vědecké interpretace: samotná statistická asociace ještě neprokazuje příčinnou souvislost. To, že se dva jevy vyskytují současně – například blízkost elektrárny a vyšší výskyt určité diagnózy – neznamená automaticky, že jeden je přímou příčinou druhého. K potvrzení kauzality je třeba biologické vysvětlení, konzistentní výsledky napříč studiemi a kontrola alternativních faktorů.

Právě kombinace těchto metodologických omezení a rozdílných přístupů vysvětluje, proč se odborná komunita v hodnocení rizik neshoduje. Diskuse ale není známkou slabosti výzkumu – naopak odráží snahu co nejpřesněji oddělit skutečný signál od šumu v datech.

Debata o zdravotních dopadech jaderné energetiky často nabývá na intenzitě ve srovnání s jinými způsoby výroby elektřiny. Perspektiva se přitom zásadně mění, pokud se vedle sebe položí různé zdroje energie a jejich přímé i nepřímé zdravotní dopady.

U uhelných elektráren jsou data o úmrtnosti výrazně rozsáhlejší a dlouhodobě potvrzená. Emise jemných prachových částic, oxidů síry, dusíku a dalších škodlivin přispívají k rozvoji srdečně-cévních onemocnění, respiračních obtíží i nádorových onemocnění. V některých zemích, například ve Spojených státech, se roční počet úmrtí připisovaných znečištění z uhlí odhaduje na desítky tisíc.

Ve srovnání s tím se odhadovaný počet úmrtí statisticky spojovaných s blízkostí jaderných elektráren pohybuje v nižších číslech. To však neznamená nulové riziko, ale relativně menší populační zátěž v porovnání s fosilními zdroji. Z hlediska veřejného zdraví tak nejde o jednoduché hodnocení „bez rizika“ versus „rizikové“, ale o porovnávání různých typů a míry dopadů.

Energetická politika proto stojí před obtížnou rovnicí. Rozhodování nezahrnuje pouze klimatické cíle či ekonomické náklady, ale také zdravotní důsledky jednotlivých technologií. Jádro může významně přispívat k nízkým emisím skleníkových plynů, avšak zároveň klade vysoké nároky na nepřetržitý bezpečnostní dohled a odpovědnou, dlouhodobou správu radioaktivního odpadu. Uhlí naopak nese vysokou zdravotní zátěž prostřednictvím znečištění ovzduší, což se promítá do okamžitých i chronických onemocnění.

V českém prostředí bývá nejčastěji uváděným příkladem Jaderná elektrárna Dukovany. Provozovatel i státní dozor pravidelně zveřejňují údaje o radiační situaci v jejím okolí. Naměřené hodnoty se dlouhodobě pohybují hluboko pod stanovenými limity a dostupná sledování neukazují nárůst onkologických onemocnění v regionu nad úroveň celorepublikového průměru.

Česká data se však ve velkých mezinárodních meta-analýzách objevují jen okrajově nebo nejsou analyzována jako samostatná jednotka. Nejde o jejich absenci, ale spíše o to, že globální studie pracují s rozsáhlými soubory z více zemí současně a často hodnotí širší regionální celky.

Otázka důvěry a transparentnosti zde hraje zásadní roli. Dlouhodobé sledování zdravotního stavu obyvatel v okolí elektrárny – ideálně s nezávislým vyhodnocením – umožňuje lépe posoudit případné změny v čase. Podstatné je, aby byla data veřejně dostupná, metodika přehledná a závěry ověřitelné.

Po všech číslech, modelech a studiích se nabízí nejpraktičtější otázka: Co si z toho má odnést člověk, který žije, pracuje nebo vychovává děti v blízkosti jaderného zařízení?

Představa jasně vymezené „bezpečné“ vzdálenosti je srozumitelná. Realita je však složitější. Riziko se s každým kilometrem spíše postupně snižuje, než aby se lámalo v  přesně stanoveném bodě. Výzkumy většinou nepracují s ostrou hranicí mezi bezpečím a hrozbou, ale s pravděpodobností, která se mění v prostoru i čase. Jde o kontinuum, nikoli o černobílou mapu.

Stejně důležité je rozlišovat mezi statistickým a individuálním rizikem. Studie zachycují průměrné hodnoty pro celé populace. Pokud se objeví například několikaprocentní nárůst v určité oblasti, neznamená to automaticky, že konkrétní člověk onemocní. Čísla popisují trendy, nikoli předurčení.

Smysluplný přístup proto stojí na transparentních datech, pravidelném environmentálním měření a nezávislém vyhodnocování zdravotních ukazatelů. Otevřenost informací umožňuje odborníkům i veřejnosti lépe porozumět skutečnému stavu a reagovat na případné odchylky.

Pro běžného člověka z toho neplyne důvod k panice. Schopnost číst fakta v kontextu pomáhá rozptýlit obavy. Riziko je třeba vnímat v širších souvislostech – vedle dalších vlivů na životní prostředí i ve srovnání s jinými zdroji energie. Technologie sama o sobě není ani hrozbou, ani zárukou bezpečí. Její skutečný dopad se odvíjí od odpovědného řízení a transparentního přístupu.

Chladicí věže nestojí jen v krajině. Stojí i v hlavách lidí, kteří je den co den vídají z kuchyňského okna nebo při cestě do práce. A i když projdete všechny grafy, tabulky a odborné studie, ten obraz se z vaší mysli jen tak nevypaří. Zůstává součástí každodennosti – tichý, stálý, nepřehlédnutelný.

Vedle biologických účinků tu totiž existuje ještě druhá rovina: psychosociální. Život v sousedství jaderného zařízení přirozeně zostřuje pozornost. Každá zpráva o provozu, každá technická odstávka či mediální titulek může spustit silnou odezvu. Strach z radiace často působí silněji než samotné naměřené hodnoty. A právě tento pocit může ovlivňovat psychickou pohodu, sousedské vztahy i atmosféru v celé komunitě.

Vnímání rizika se tak stává realitou samo o sobě. Ne proto, že by byly překračovány limity, ale proto, že žít s vědomím potenciální hrozby je jiný druh zátěže. Technické normy lze naplnit s matematickou přesností, pocit bezpečí se však exaktním měřítkům vymyká.

ALWADI, Yazan, ALAHMAD, Barrak, ZILLI VIEIRA, Carolina L., et al. National analysis of cancer mortality and proximity to nuclear power plants in the United States. Nature Communications [online]. 2026, 17, 1560 [cit. 2026-02-23]. DOI: 10.1038/s41467-026-69285-4.

ALWADI, Yazan, EVANS, John S., SCHWARTZ, Joel, et al. Residential proximity to nuclear power plants and cancer incidence in Massachusetts, USA (2000–2018). Environmental Health [online]. 2025, 24, 92 [cit. 2026-02-23]. DOI: 10.1186/s12940-025-01248-6.

COTTAGIRI, Susanna Abraham, KING, Will, RODRIGUEZ-VILLAMIZAR, Laura a VILLENEUVE, Paul J. The risk of thyroid cancer in relation to residential proximity to nuclear power plants: a systematic review and meta-analysis. Environmental Health [online]. 2024, 23, 106 [cit. 2026-02-23]. DOI: 10.1186/s12940-024-01143-6.

KAATSCH, Peter, SPIX, Claudia, SCHULZE-RATH, Renate, SCHMIEDEL, Sven a BLETTNER, Maria. Leukaemia in young children living in the vicinity of German nuclear power plants. International Journal of Cancer [online]. 2008, 122(3), 721–726 [cit. 2026-02-23]. ISSN 0020-7136. DOI: 10.1002/ijc.23330.

LEE, Ga Bin, HWANG, Yerin, PARK, Soojin, et al. Incidence of solid cancers among residents near nuclear facilities: a systematic review and meta-analysis. BMC Public Health [online]. 2025, 25, 1690 [cit. 2026-02-23]. DOI: 10.1186/s12889-025-22961-4.

LIN, Ro-Ting, BOONHAT, Hathaichon, LIN, Yu-Yu, KLEBE, Sonja a TAKAHASHI, Ken. Health Effects of Occupational and Environmental Exposures to Nuclear Power Plants: A Meta-Analysis and Meta-Regression. Current Environmental Health Reports [online]. 2024, 11(3), 329–339 [cit. 2026-02-23]. ISSN 2196-5412. DOI: 10.1007/s40572-024-00453-8.