Článek
Uvnitř je černobílo, jako v Chaplinových groteskách – ale bez té srandy kolem. Barvy přicházejí až s úzkostnou fází, která přináší ty nejbarevnější obrazy hrůz, co by se mohly stát. Ale spíš nestanou. Jenže já musím být připravená! Vítejte ve světě jednoho z pacientů se smíšenou úzkostně-depresivní poruchou.
Deprese – a podotýkám, že deprese lehčího rázu – mi ukázala život bez příkras dobře fungující chemie v mozku. Tedy vše ve své surovosti, a hlavně beze smyslu. Jaká to úleva, když deprese odezněla a hormony a neurotransmitery mi zase chvíli dovolily nekroutit hlavou nad zbytečností existence. Najednou jsem se mohla těšit z věcí budoucích i maličkostí.
A jakmile bylo dobře, nastoupila úzkost se svou otázkou: „Co kdyby?“ Pozvolna začala promítat obrazy těch „kdyby“. A pěkný věci to teda nikdy nebyly. Takže přišla nervozita, tiky, podrážděnost a… virbl… deprese!
Nedokážu určit, která zavolá tu druhou. Mám pocit, že se střídají. A někdy zůstanou i současně. Člověk se sotva došourá do koupelny, v noci nemůže spát, protože je našponovanej jak hlídací pes. A když má třeba mimčo, obchází okna a dveře, aby zkontroloval, zda jsou správně zabezpečené. Venku je přece tolik zlých lidí, že se s tím nedá žít! Zbytek noci pak stráví stepováním u postýlky, protože monitor dechu by se přece mohl porouchat. O SIDS jsme toho přece přečetli dost, že…
Fungování v zaměstnání by vydalo na samostatný článek. Syndrom podvodníka, pocity vyhoření…
Jsem fňukna, co? Jsem, já vím. Jenže radši bych byla smíšek. Takže zobu zázraky moderní psychiatrie, mám skvělého terapeuta a pokouším se vnímat to hezké, co život nabízí. Abych z toho mohla čerpat, až se mi v hlavince zase zhasne.
