Článek
Vyrůstala jsem v paneláku. V echt paneláku, čtrnáct pater! Lidi se mezi sebou znali, víceméně spořádaný lidi. Až na jednoho mladíka z horního patra. Feťáka. Bylo to na něm dost vidět, bála jsem se ho. O drogách jsem moc nevěděla, ale jeho sjetej pohled byl pro mě synonymem nevyzpytatelnosti.
Tenhle kluk si chodil prohánět žílu na schody do prvního patra. K nám. Takže jsem vždy jen vytřeštila oči na lżičku, zapalovač a jehlu a potichu odsprintovala zpátky do bytu, holt psa jsem nevyvenčila nebo jsem nešla ven s holkama.
Zde by to mohlo skončit jen jako nepříjemná vzpomínka.
Jenže on si náš narkoman chtěl asi chodit povídat nebo něco loudit, tak ťukal na sousedy. I na nás. A tehdy se krásně rozjela moje dětská obrazotvornost. Co kdyby máma otevřela?!
Nic, kluka vždy srovnali chlapi z baráku, jako puberťákům nám později vyprávěl svůj životní příběh…Ale happy end se nekonal. Svou zlatou mámu zničil a sám už je pravděpodobně dávno mrtvej. A já? Já se rozvibruju pokaždý, když na mě zazvoní pošťák nebo zaklepe sousedka.
Znám příčinu strachu, vím, že on tam není, ale je to stále ve mně. A jsem si jistá, že mi tahle „prkotina“ vydatně přiživuje iracionální úzkosti. Protože co se týká traumat v kontextu duševní nepohody, není malých rolí…
