Článek
Nedospaný člověk vypadá zvláštně. V ranním vlaku se dá vyčíst z výrazného parfému, pevně semknutých čelistí a nepřítomného pohledu více než jen nouze o spánek. Probleskne samota, nepochopení, které nespraví žádný make-up. No, naličte si v jedoucím vlaku oči. To musíte být velká optimistka. A přesto se o to na naší čtyřce některá dáma pokusí. Téměř pravidelně! Jasně, taky vidíte radostné úsměvy, naději, chuť k životu, smysl pro detail a obyčejné lidské štěstí.
Člověk je, anebo není pohromou. Člověk je, anebo není požehnáním. Když Pán Bůh vyvedl Abrama na perón a dal mu jízdenku na rychlík do světa, tak mu požehnal. Přidal cestujícímu Abramovi také InKartu, to je takové trvalé ujištění, že na nic nebude sám: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Genesis 12:2n).
Řekl bych, že Všemohoucí Abrama uvedl do velké a široké ekonomiky požehnání. Nám z příběhů Izáka, Jákoba a jeho potomků zůstal s požehnáním spojený jen ten přenos majetkových práv a výhod prvorozenství. Jákob však pochopil, že tahle privatizace požehnání je spíše nepochopením. Proto u potoka zoufale a neodbytně zápasil s andělem o nové požehnání. A dostal jej!
Když pozdravím „dobrý den,“ tak všem žehnám dobrem a pokojem. V Orientě se zdravili lidé jinak a požehnání znělo daleko více obřadně. Dodávali třeba „na věky buď živ!“ Požehnání se v našich pozdravech ale úplně vytrácí. U nás to zní jako „bden!“ anebo „brýdeéén!“ Na Litomyšlsku ještě k tomu se zvláštní melodií. Žehnání tu chybí.
V novodobé historii se chytila mutace „hezký den!“, ale to je také požehnání! Přání dobrého či hezkého dne je navíc závazkem či otázkou: „Co pro tebe mohu udělat, aby ten tvůj či váš den byl opravdu dobrý a hezký?“ To už jsem ale hodně daleko, takhle se to nechápe ani náhodou.
Křesťanství si požehnání zprivatizovalo pro církevní úkon. A tak se nám těžko vysvětluje, že si máme žehnat navzájem v rodině, v církvi i ve společnosti. Protože to dělá přece pan farář a je to takový ten obřad… Pravdou je, že žehnat máme, kudy chodíme. Žehnat svým úsměvem a vnímavostí, svým dobrým slovem. Jsme přece pro Krista tak moc požehnáni! Díky tomu přece máme a můžeme dobrořečit místo zlořečení. A to i těm, se kterými politicky ani jinak nesouhlasíme.
Úplně do detailů to dopracovala křesťanská církev v tom, že o požehnání rozhoduje, protože jej vlastní a řídí. Naoko se pokorně kroutí a vzdychá uvažujíc, komu se požehnat může a komu ne. Namísto toho, aby křesťané klidně a otevřeně řekli, že se jim to či ono líbí, anebo nelíbí; že souhlasí a zapojí se, nebo naopak nesouhlasí a spolupracovat nemohou. Namísto toho radši Hospodina zastupují!
Co kdyby se Bůh mýlil, musíme mu přece pomoci, máme detailní přehled… A to je zbytečné. V českém slovu „požehnání“ je dobře cítit žeh, žahání. To Pán Bůh si sám požahne lidské životy a rychle se vyjasní, vypálí si značku na to, co má trvalost, a označí to bezcenné. Lidským žehnáním mu důvěřivě svěřujeme každého, komu přejeme to nejlepší, protože my sami se houby vyznáme, co je dobré a co ne.
Požehnání je pro všechny
Možná to moc řešíme. Já ještě pamatuji debaty o tom, zda se může, anebo nemůže požehnat všem smíšeným párům, když se berou. Teď se hovoří o požehnání stejnopohlavním párům. Respektuji rozdílná pojetí svatby. Když mají křesťané mnoha vyznání svatbu za svátost, ať si to tak mají a ať se svatbou a manželstvím tak zacházejí. Pokud si to lidé v jejich společenstvích přejí, ať vztahy mezi mužem a ženou navazují podle svých zvyků ustavených v základních dokumentech té dané církve a náboženské společnosti.
Ale prosím, ať nepředpokládají, že svatba, o které mluví stát, a svatba popsaná v jejich kodexu náboženského práva, je to samé. To není. Je to naprosto odlišné pojetí pojmu. Svatba vyrostla ze společného základu ustáleného komunitou a později převzatého křesťanskou církví, která na svatbu nemá žádný předpis ani v tóře a ani v evangeliu.
Když někdo řekne manželství a svatba, je velmi pravděpodobné, že myslí něco jiného, než pan farář. A to si musí obě strany dobře vyjasnit. Připusťme, že jsou minimálně dva správné, a přitom naprosto odlišné výklady. Je zbytečné se příliš znepokojovat.
Když dnes v církvích oddáváme, veškerou správní agendu vede matrika. Stát tedy odpovídá za vše. To on rozhoduje a nám církevníkům dovoluje podílet se na uzavření smlouvy o manželství, pokud z moci státu vydá osvědčení o způsobilosti dvou lidí uzavřít sňatek s právním účinkem slibu daného před zástupcem církve. Tady končí jakýkoliv rozhodovací proces. Přezkoumává jej pouze civilní soud v občanskoprávním procesu. Nic víc v tom není.
Zástupce církevní právní osoby – farnosti či sboru církve – spolupracují tedy se státem. Vmýšlet se do nějakého rozhodovacího procesu je komické. Nikomu nedoporučuji oddávat o své vlastní vůli a prohlašovat vztah dvou lidí za manželství! To by byl kolotoč, který by měl právní následky. A ze stejného důvodu je možné uzavření sňatku v církevním prostředí odmítnout, protože se stát musí postarat o všechny své občany. Je to prostě na něm.
Ale požehnat snoubencům prostě musíme. Všem. Byť s nimi nejsme ve všem v souladu a třeba si podle svých představ představujeme pod svatbou něco jiného než oni a celý stát. Můžeme se se zájemci o požehnání domluvit na způsobu. Není třeba jim vymlouvat, že svatba je něco jiného. Mají svou pravdu, a pokud ji opírají o zákony, je třeba jim ji přát. Požehnání bychom neměli zůstat dlužni žádnému. Přišli přece dva lidé a my jim přejeme dobré dny!
Mediální ozvěna rozhodnutí některých církevních grémií žehnat stejnopohlavním svazkům dostala podobu PR kampaně a bylo dobře ji nechat prostě jen doznít. Snad si autoři mysleli, že budou více moderní a že to je pro církev nejvíce zapotřebí, budiž. Ale mně připadlo takové vyhlášení zbytné. O tom přece diskuse není!
Debaty o tom, co manželství a svatba je a co není, ty povede stát a měl by v nás mít dobré konzultanty, ale výsledek stejně určí volební matematika. My nebudeme rozhodovat. Je tak dobře, že už nemáme žádnou moc.
Některé církve ještě jedou paralelně a na vedlejší koleji rozhodují o přijatelnosti, platnosti a neplatnosti manželství, jak jej chápou ony. Naštěstí se bez toho dá dobře žít. Podobné zbytky moci církve ztrácejí smysl s ohromnou rychlostí. A vrátit se mohou zpět jen v podivném sepětí státu a církve, které vidíme na východ od nás. A toho nás Bůh chraň!
Autor: Daniel Kvasnička
