Pohřbila věda Boha?

Je proto nutno mezi oběma druhy vědy přísně rozlišovat a „božskou intervenci“ striktně nedovolit pouze v operačních vědách. Mezery ve vědě nemusí být vždy způsobeny ignorancí, ale mohou naopak vznikat v důsledku vědeckých objevů.

Od 19. století platí ve vědě základní pravidlo, že pokud nějaká teorie má být vědecká, musí všechny jevy vysvětlovat přirozenými příčinami a procesy. Tento přístup se zdůvodňuje obavami, aby pojem „bůh“ nebyl pouhou náhražkou za vědecké vysvětlení, které zatím nebylo objeveno.

V této souvislosti se mluví o tzv. „bohu mezer“, kdy jsou mezery ve vědeckém poznání prezentovány jako důkaz pro Boží existenci. Předpokládá se totiž, že se postupně s rozvojem vědy a lidského poznání „bůh mezer“ bude zmenšovat, až zanikne.

Tato argumentace je často dokreslována příběhy o tom, jak lidé kdysi vysvětlovali téměř všechny přírodní jevy od blesků až po nemoci působením bohů. Ze začátku byl onen bůh značně aktivní, ale s růstem vědeckých objevů, jak se zmenšovaly mezery v poznání, se začal smršťovat i tento „bůh mezer“.

Tento přístup má svou logiku a je všeobecně přijímán. Nicméně Charles Thaxton, vědec specializující se na vznik života na Zemi, upozorňuje na skutečnost, že při uvažování o mezerách ve vědě je vhodné rozlišovat mezi tzv. vědou „operační“ a vědou o počátku.

Moderní věda se zabývá především zkoumáním a popisem opakujících se přírodních jevů. Příkladem může být např. pohyb nebeských těles jako oběh Země kolem Slunce. Vnášet boha do zkoumání takových jevů by jistě bylo překážkou pro rozvoj vědy. K pochopení jevů na obloze je nutné hledat přirozené příčiny a vysvětlující teorie patřičně testovat, aby zapadaly do pozorovaných skutečností. V tomto případě tedy bůh (mezer) nemá ve vědě své místo.

Na druhé straně pochopení vesmíru a okolní přírody zahrnuje i některé jedinečné události, které se udály pouze jednou a už se nezopakují. Tyto jevy bývají označovány jako jedinečnosti (singularity) ve vědě. Nelze je opakovat ani experimentálně ověřovat. Patří sem vznik vesmíru, vznik života, vznik vědomí apod. Jelikož experimentální testování v těchto situacích nelze aplikovat, používají se v těchto případech postupy, které jsou podobné detektivní práci.

Problémem takového přístupu je skutečnost, že může existovat více příčin vedoucích ke stejnému účinku. Stejně jako v detektivní práci je důležité najít nejlepší vysvětlení, které nejlépe koresponduje se všemi známými fakty. V tomto procesu jsou navrhovány různé scénáře, které mohou být věrohodné, či naopak nevěrohodné.

Avšak v protikladu k operačním vědám počáteční jevy jako např. vznik vesmíru či života nemohou být empiricky testovány, protože podklady (tzn. počátek) pro testování chybí. Nesprávné teorie o počátku mohou být v nejlepším případě znevěrohodněny, avšak skutečná plná falzifikace (vyvrácení) jako v případě operační vědy možná není.

Tento zásadní rozdíl mezi vědou operační a vědou o počátku bývá dnes zpochybňován a hypotéza boha (resp. inteligentního činitele) je automaticky vylučována z obou oblastí. Zatímco hypotéza boha je jistě překážkou v rozvoji operačních věd, a proto je nepřijatelná, ve vědách o počátku překážkou nutně být nemusí. Z těchto důvodů je proto nutno mezi oběma druhy vědy přísně rozlišovat a „božskou intervenci“ striktně nedovolit pouze v operačních vědách.

Při jakékoliv zmínce o inteligentní příčině jako možném vysvětlení složitých biologických informačních systémů bývá tato varianta vysvětlení diskvalifikována jako „bůh mezer“ s odůvodněním, že je to argument z neznalosti a že další výzkum určitě ukáže, jak tyto složité systémy vznikly v důsledku přirozených procesů.

Hypotéza o inteligentní příčině informačních procesů v biologických systémech však do kategorie „boha mezer“ vůbec nemusí spadat. Tato hypotéza totiž není formulována na základě ignorance, neznalosti, ale naopak je výsledkem narůstajícího poznání.

Ve filozofii vědy jsou rozlišovány dva druhy mezer ve vědě. První z nich jsou mezery, které jsou způsobeny skutečně neznalostmi. Avšak existuje ještě jiný typ mezer ve vědě, jejíž příčinou je povaha či charakter zkoumaného jevu. Informaci, která je zapsaná tiskařskou barvou na stránce papíru, nelze odvodit ze zákonů fyziky uplatňujících se při tisku a chemie tiskařské barvy. Neschopnost fyziky a chemie vysvětlit smysl psaného textu není mezerou z neznalosti, ale mezerou způsobenou charakterem jevu. Fyzika a chemie není doménou zkoumající takové jevy.

K tomu je zapotřebí teorie informace, která říká, že jakákoliv informace vzniká podle všech známých zkušeností pouze v důsledku působení inteligentního činitele. Profesor matematiky a filozofie John Lennox pojmenoval zjednodušeně tyto dva druhy mezer jako „špatné“ a „dobré“. Špatné mezery jsou způsobeny neznalostí (ignorancí). Úkolem vědy je tyto mezery zaplňovat objevováním nových zákonitostí a tvorbou relevantních vědeckých teorií. „Dobré“ mezery však vznikají v důsledku objevů vědy.

V oblasti biologických systémů jsou to právě narůstající poznatky z poslední doby o tom, že živé organismy přímo oplývají obrovským množstvím tzv. specifické komplexity – informace. Čím hlouběji pronikáme k podstatě života, čím lépe chápeme, jak funguje naše DNA včetně té nekódující, čím více sirotčích genů je objeveno, tím více je zřejmé, že naturalistické vysvětlení je stále méně pravděpodobné.

Jinými slovy řečeno, mezera narůstá, avšak v oblasti naturalistického vysvětlení vzniku těchto jevů. Každý další objev, ukazující na stále větší složitost, vyladění a řízení živých systémů, zvyšuje nepravděpodobnost vysvětlení vzniku života bez inteligentního zdroje.

Ani náhoda, ani nutnost (tj. zákony) ani jejich vzájemná kombinace nevysvětluje vznik obrovského množství informace přítomné v živých organismech. Jako nejvěrohodnější vysvětlení, které je navíc v souladu s veškerou naší empirií, se nabízí inteligentní zdroj.

Od nepaměti si lidé ve vztahu k podstatě bytí a lidského poznání kladli významné otázky. Již Platón formuluje jednu z nejdůležitějších otázek ve svém díle Filebós. Jde o otázku, pro kterou nemůže platit více odpovědí současně:

„Budeme tvrdit, že všechny existující věci a toto bezvadné jeviště, kterému říkáme vesmír, jsou řízeny iracionálními, nahodilými vlivy či pouhou náhodou, nebo naopak, jak tvrdili naši předchůdci, jsou udržovány v chodu vlivem rozumu a určité podivuhodné řídící inteligence?“

Vedení současné vědecké obce většinově upřednostňuje první vysvětlení před druhým a současně tento pohled pevně zakotvilo do aktuálně platného vědeckého paradigmatu. Historie vědy však dokazuje, že neochota zvažovat alternativní modely vede k deformacím, kdy jsou ignorována „nepohodlná“ data nebo jsou na ně aplikovány různé vysvětlující „záplaty“.

Přísně naturalistický přístup v biologických vědách v minulosti zcela vytěsnil otázku hledání účelnosti (tzv. teleologie) v živých systémech. Evoluční teoretici tak stále pracují s koncepcí „neinteligentního designu“ jako v případě rudimentárních orgánů, odpadní DNA, „chybného“ designu oka obratlovců apod.

Nicméně výsledky výzkumu posledních desetiletí takový přístup významně zpochybňují. Nejvíce je to patrné v oblasti genomu, kde je stále méně místa pro nějaké evoluční smetí či odpad. Genom se dnes naopak jeví jako vysoce funkční trojrozměrně pracující operační systém, kde nekódující DNA plní nezastupitelnou roli. Teorie o odpadní DNA byla naopak brzdou vědeckého vývoje v této oblasti.

V posledních letech se objevil zcela nový obor zvaný systémová biologie, který se při zkoumání živých organismů otázkami „proč“ a „za jakým účelem“ zcela nepokrytě zabývá. Tento progresivní vědecký směr využívá přístupy dalších věd, především biochemie, chemie, informatiky a matematiky.

K biologickým datům přistupuje pomocí matematických a informačních modelů. Získané poznatky jsou pak úspěšně aplikovány v medicínském výzkumu a v nanotechnologiích. Systémová biologie si tak zcela otevřeně klade otázky: Co nově zjištěná informace znamená? K jakému účelu slouží? Jedná se o otázky teleologického rázu a tento způsob uvažování celkově není evoluční, nýbrž „designový“.

Dnes dokonce i někteří naturalisté a ateisté zpochybňují oprávněnost metodologického materializmu jako arbitrážního přístupu ve vědě. Sean Carroll, fyzik z Caltechu, který je sám ateistou, píše:

„Věda by se měla zajímat o stanovení pravdy, a to nezávisle na tom, jaká pravda to bude – zda přirozená, nadpřirozená nebo jiná. I když přístup zvaný metodologický materializmus byl vyvinut s nejlepšími úmysly zastánců vědy, poskytuje část této odpovědi předem. Pokud je cílem nalezení pravdy, je to skoro ta největší chyba, kterou můžeme udělat.“

Avšak základním problémem v tomto kontextu je otázka, zda jsme připraveni následovat důkazy, kamkoliv vedou – to znamená i směrem od naturalistických vysvětlení.

Autor je český lékař, křesťanský publicista a komunální politik.