Článek
Jsem starší matka dvou dcer. Milá, vlídná, laskavá. Pomáhám všem okolo sebe a hodně se snažím. Za svůj život jsem byla čtyřikrát fyzicky napadena.Třikrát mi šlo o zdraví, jednou o život. Přežila jsem. Ubránila jsem se a naučila, že špatné věci se stávají většinou hodným lidem.
Les za vesnicí, kam jsem chodila se svými dcerami na procházky, byl velký a odlehlý. Odmala věděly, co dělat, kdybychom potkaly někoho zlého. Utíkat co nejrychleji, o život, do vesnice, přivolat pomoc. Neotáčet se, neplést se mi pod nohy. Musí mně tam nechat, aby měly šanci přežít. A já ho MUSÍM zastavit, protože moje děti běží pomaleji než on. Nikdy se nebály. Věřily, že vím, co dělám, poradím si a společně to zvládnem. Zvládly jsme to, aniž by se cokoli takového stalo. Raději být zbytečně opatrné než zbytečně neopatrné.
Tenkrát jsem neměla zbraň, ani zbrojní průkaz, jen přesvědčení, že to není třeba. Pak došlo k útoku šíleného vraha s nelegální zbraní v ostravské nemocnici. Silný příběh otce, který umírá a vlastním tělem kryje své dítě, aby přežilo.
Ptala jsem se sebe - co dělat v takové situaci? Co byste dělali vy? Umřela bych abych děti ochránila. Ale někdy to nemusí stačit. Sedíte spolu v čekárně u lékaře. Oslavujete vysvědčení v cukrárně. Jedete metrem a povídáte si. Kdyby přišel útok, co dělat? Jak rychle dovede utíkat dítě? Jak rychle vy s ním v náručí? Rychleji než útočník? A co dělat, když utéct neni kam? Dovedu zastavit útočníka holýma rukama? Nebo se budu dívat, jak moje dítě umírá? Když přežiju a moje dítě ne, čeká mě do konce života hlava plná toho, co jsem mohla a měla udělat jinak a lépe.
Pravděpodobnost, že se něco takového stane zrovna mně, je velmi malá. Ale pro ty, které to potká – stanou se obětí – je zranění, bolest a smrt stoprocentní. Co mohu udělat já aby měly šanci? Mohu připustit, že bezpečnost mých dětí je i v mých rukou. Jsem za ni zodpovědná. Jako tenkrát v lese, když byly malé. Mohu vystoupit ze své komfortní zóny. Věnovat čas, úsilí a prostředky, abych dokázala lépe chránit je, sebe i ostatní.
Teď už mám zbrojní průkaz. Nosím legálně střelnou zbraň. Mám větší šanci zastavit vraha než s holýma rukama.
Zbraň může být cokoli čím lze ublížit druhým. Kámen, nůž, myšlenka. Desítky milionů mrtvých žalují na nejničivější zbraň v lidské historii - líbivou ideu v rukou hloupých nebo bezohledných lidí. Zbraně mohou zranit i chránit. Nůž může krájet chléb ale také ublížit. Kámen může zabít i zpevnit cestu. Jak rozhodnout? Zakázat kameny? Jak velké? Zakázat oheň? Nože? Hloupé lidi? Myšlenky?
Žádný zákon nedokáže rozlišit zbraně na dobré nebo špatné. Zbraň není zlá nebo dobrá. Je to o nás. Každá zbraň je tak dobrá jako ruka která ji svírá.
Moje mladší dcera, studentka, mi nedávno uháčkovala ovečku. Mívá občas zpoždění, znáte příměstské autobusy a vlaky. V den masakru na Staroměstské se divila, proč nemůže vystoupit z metra. Měla štěstí. Přežila.
Znáte fráze o ovcích. Nebuď jak ovce. Jdou jak ovce. Vzkaz nejen pro matky: I ovce, pokud nemůže utéct, tvrdě zažene psa od svého novorozeného jehněte. Nemusíte být lvice. Buďte jako ovečky. Milé, hodné, laskavé, chápavé, usměvavé. Zodpovědné. Chránící své děti. Myšlenkou, slovem, úsměvem. V případě nouze zuby, nehty - i zbraní.
Jsem střelec se zbrojnim průkazem. Nosím legální zbraň. Znám rizika. Jsem matka. Chráním své děti, které to vědí. Chráním i své okolí, které to netuší. Chodím mezi vámi. V duši mám klid a před očima ovečku od dcery.
Agresor si vybírá oběť, místo, čas i způsob útoku. Já i vy máme také možnost volby. Nechci být bezbranná oběť. Nebudu snadný cíl. Mohu a dovedu se bránit.
Učím to i své děti.
