Článek
Pořád dokola slyšíme, že se rodí málo dětí.
Politici řeší porodnost. Ekonomové upozorňují, že nebude mít kdo pracovat. Mluví se o stárnutí populace, důchodech, nedostatku lidí na trhu práce a o tom, že mladí nechtějí zakládat rodiny.
A čísla opravdu nejsou povzbudivá. V roce 2025 se v České republice narodilo jen 77 636 dětí – nejméně v celé historii statistického sledování od roku 1785. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na jednu ženu. Ještě v roce 2021 se přitom narodilo 111,8 tisíce dětí.
Takže ano. Máme problém.
Jenže kdykoli poslouchám debaty o tom, proč lidé nemají děti, chybí mi v nich jedna docela zásadní otázka:
Jak se vlastně naše společnost chová k těm, kteří si děti pořídili?
Protože někdy mám pocit, že ideální matka podle společnosti porodí dítě, poděkuje za rodičovský příspěvek, zavře se na několik let doma a pokud možno nebude nikde překážet.
Nebude potřebovat toaletu.
Nebude chtít přebalovat.
Nebude kojit na veřejnosti.
Nebude chtít pracovat v době, kdy má malé dítě.
A až dítě začne chodit do školky, samozřejmě okamžitě nastoupí na plný úvazek, nebude chodit na OČR, dítě nebude nemocné, školka nikdy nezavře a ona bude každý den přesně v osm ráno sedět za stolem.
A hlavně si nebude stěžovat.
Jsem venku s kočárkem. A modlím se, aby se mi nechtělo na záchod
Tohle je jedna z věcí, které člověku před narozením dítěte vůbec nedojdou.
Vyrazíte sami s miminkem ven.
Dítě spí v kočárku. Dojdete si na kávu, něco zařídíte, projdete se po městě.
A potřebujete na toaletu.
Naprostá banalita.
Dokud nezjistíte, že do kabinky se kočárek nevejde.
A co teď?
Nechat několikaměsíční dítě samotné před toaletou? Požádat cizího člověka, aby ho hlídal? Vzbudit ho a vzít si ho dovnitř v náručí? Nebo to prostě vydržet domů?
Přesně tohle řeší i jiné ženy v rodičovských diskusích. Jedna z matek například popisovala téměř totéž – s několikaměsíčním dítětem potřebovala na WC, ale kočárek se do kabinky nevešel, a tak se většinou snažila prostě vydržet domů.
Tohle není žádný luxusní požadavek.
Nechci mramorovou koupelnu, vyhřívané prkénko ani automat na plenky.
Chci se prostě vyčůrat, aniž bych musela řešit, co udělám s vlastním dítětem.
Veřejné prostory se přitom stále často projektují podle představy samostatného dospělého člověka.
Jenže rodič s malým dítětem není samostatný dospělý člověk.
Je to dospělý člověk plus kočárek, taška, dítě, někdy další dítě, náhradní oblečení, pleny, jídlo a milion dalších věcí.
A přesto jsou rodinné nebo dostatečně velké toalety stále spíš příjemným bonusem než něčím, s čím bychom mohli automaticky počítat.
A kde ho mám přebalit?
Podobné je to s přebalováním.
Ano, situace se zlepšuje. Obchodní centra, velké řetězce a některé restaurace už rodinné místnosti nebo přebalovací pulty mají.
Jenže pak vyjedete mimo velké nákupní centrum a zjistíte, že dítě potřebujete přebalit právě tam, kde nic takového není.
Tak přebalujete v kočárku.
V autě.
Na lavičce.
Někde bokem.
A znovu improvizujete.
Přitom nejde o žádný rozmar rodiče. Malému dítěti prostě nevysvětlíte, že si má ještě dvě hodiny počkat, protože zrovna tady s ním nikdo nepočítal.
Kojení: dítě má hlad. Přesto je problém často matka
A potom je tu kojení.
Některým ženám je úplně jedno, kdo se dívá. Nakojí dítě na lavičce, v restauraci, na nádraží nebo v parku.
A je to naprosto v pořádku.
Jiné ženy chtějí soukromí.
A i to je naprosto v pořádku.
Problém není ani jedna z těch žen.
Problém nastává ve chvíli, kdy společnost říká: kojte, kojení je přirozené a pro dítě důležité – ale hlavně ať vás u toho nikdo nevidí.
V českých diskusích se opakuje přesně tohle dilema. Ženy popisují plánování výletů tak, aby se stihly vrátit domů před dalším kojením, hledání odlehlých míst nebo obavy z pohledů okolí.
A právě tady mi připadá naše společenská logika úplně převrácená.
Na zahrádce restaurace je společensky přijatelné dát si před dětmi několik piv. Tam, kde to provoz umožňuje, si někdo zapálí cigaretu.
Ale vytáhněte prso, protože vaše dítě dostalo hlad.
Najednou se najdou lidé, kteří mají potřebu zírat, komentovat nebo vysvětlovat, že „tohle se přece na veřejnosti nedělá“.
Proč?
Dítě se neživí proto, aby někoho provokovalo.
Jídlo je jeho základní biologická potřeba.
Kojení není exhibice.
Je to krmení dítěte.
Pokud žena chce při kojení soukromí, měla by mít možnost najít důstojné místo, kde ho bude mít. A pokud jí kojení na veřejnosti nevadí, neměla by mít pocit, že dělá něco nevhodného.
Dítě má jednoduše hlad a matka ho krmí.
Nic víc za tím hledat nemusíme.
A posílat ženu kojit dítě na toaletu mi připadá stejně absurdní, jako kdybychom dospělému člověku řekli, že si má svůj oběd sníst vedle pisoáru.
Matka venku překáží. Matka doma zase „vypadla z pracovního trhu“
A potom dítě trochu povyroste.
A začne další kapitola.
Práce.
Na jednu stranu posloucháme, že rodičovská dovolená je v České republice dlouhá a ženy by se měly vracet do zaměstnání dříve.
Dobře.
Tak jim to umožněme.
Protože český pracovní trh pořád funguje především podle modelu člověka, který může přijít ráno do práce a odejít odpoledne nebo večer a jehož soukromý život zaměstnavatele nemusí vůbec zajímat.
Jenže školka má otevírací dobu.
Družina má otevírací dobu.
Dítě bývá nemocné.
A tříleté dítě si samo v 5:30 ráno neodemkne byt, nesedne na autobus a nedojede do školky.
V rodičovských diskusích se stále opakuje tentýž problém. Rodiče nehledají práci podle toho, co umějí nebo co by je bavilo, ale podle toho, zda stihnou školku, družinu nebo jestli mají někoho, kdo dítě vyzvedne.
A to už není individuální selhání rodiny.
To je systémový problém.
„Ale vždyť mají rodiče právo na zkrácený úvazek.“
Ano.
A tady je fér říct, že se věci mění.
Český zákoník práce dává zaměstnanci pečujícímu o dítě mladší 15 let možnost požádat o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby. Zaměstnavatel může žádost odmítnout jen z vážných provozních důvodů.
Na papíře to vypadá dobře.
Jenže reálná dostupnost zkrácených úvazků, pružné pracovní doby nebo práce z domova je stále úplně jiná věc.
A právě tady vzniká rozdíl mezi tím, co je napsané v zákoně, a tím, jak vypadá každodenní život rodičů.
Protože můžete mít právo požádat.
Ale stále potřebujete zaměstnavatele, který vás nebude od první chvíle vnímat jako potenciální problém.
Dítě jako rizikový faktor v životopise
A tady se dostáváme k něčemu, co podle mě mnoho matek velmi dobře zná.
Pohovor.
Máte malé děti?
Kolik jim je?
Kdo je bude hlídat?
Co budete dělat, když budou nemocné?
Plánujete další?
Samozřejmě se na některé z těchto věcí zaměstnavatel ptát nemá.
Ale realita bývá jiná.
Matka malých dětí je stále často vnímána především jako někdo, kdo možná bude chybět.
Kdo půjde na OČR.
Kdo bude potřebovat odejít dřív.
Kdo nebude moct zůstat přesčas.
A to je přesně ten paradox.
Společnost ženám říká:
Mějte děti, porodnost je nízká.
A zároveň:
Hlavně kvůli nim nekomplikujte provoz firmy.
Kam dát dítě, když opravdu chceme pracovat?
Další otázka jsou školky, jesle a dětské skupiny.
I tady je fér říct, že se situace posouvá.
Vznikají dětské skupiny, sousedské dětské skupiny a stát se snaží kapacity postupně rozšiřovat.
Jenže rodiče se stále v řadě míst potýkají s nedostatkem dostupné péče o malé děti.
A bez dostupného hlídání je úplně jedno, kolikrát budeme ženám říkat, že se mají vrátit na pracovní trh.
Kam mají to dítě dát?
Nedostatek školek možná paradoxně časem částečně „vyřeší“ právě pokles počtu narozených dětí.
Jenže to bych asi úplně za úspěch rodinné politiky nepovažovala.
A co otcové?
Podpora rodiny přitom neznamená podporovat jen matky.
Právě naopak.
Čím víc bude péče automaticky považována za práci ženy, tím větší problém bude žena pro zaměstnavatele představovat.
Proto bych chtěla vidět mnohem větší podporu toho, aby se otec stal skutečným rodičem od prvního dne, ne návštěvou, která přijde po práci na dvě hodiny pochovat miminko.
A začíná to už v porodnici.
Rodinné pokoje, kde mohou po porodu zůstat oba rodiče, by podle mě neměly být luxusní nadstandard, o který se bojuje podle momentální kapacity.
Pokud to prostory a zdravotní stav dovolují, mělo by být normální, že o novorozence od první noci pečují oba.
Otec se má učit přebalovat.
Uklidňovat.
Vstávat.
Poznávat dítě.
Starat se o něj.
Ne proto, aby „pomáhal mamince“.
Ale proto, že je jeho rodič úplně stejně jako ona.
Čím dříve společnost začne automaticky počítat s aktivním otcem, tím dříve přestaneme na matku pohlížet jako na jediného člověka, který bude příštích deset let řešit všechny školky, doktory, horečky a OČR.
A potom jsou tu peníze
Protože debata o dětech se nedá oddělit od toho, jak se vůbec žije obyčejným lidem.
Nemyslím si, že každý musí být milionář.
Ani nemůže být.
Vždycky bude někdo pracovat jako lékař, programátor nebo manažer.
A někdo bude uklízet školu.
Někdo bude odvážet odpad.
Někdo bude prodávat v obchodě.
Někdo bude pracovat u technických služeb.
Někdo bude vařit obědy dětem.
Někdo bude jezdit autobusem.
A všechny ty práce potřebujeme.
Společnost bez člověka, který ráno odveze odpad, bez uklízečky, kuchařky, prodavačky nebo řidiče autobusu prostě fungovat nebude.
Proto mi vadí představa, že pokud člověk dělá méně placenou práci, musí se automaticky smířit s tím, že bude celý život jen přežívat.
Samozřejmě že když má člověk děti, jeho priority se změní.
Často se uskromní.
Něco si odpustí.
Místo drahé dovolené zaplatí tábor.
Místo nového telefonu koupí dětem boty.
Větší část rodinného rozpočtu jde přirozeně právě na děti.
A to k rodičovství patří.
Ale uskromnit se není totéž jako žít v permanentním stresu, jestli rodina vyjde do další výplaty.
Není normální, aby člověk, který pravidelně pracuje, musel řešit, jestli si půjčí na běžný chod domácnosti.
Aby jeden nečekaný výdaj znamenal problém.
Rozbitá pračka.
Doplatek za energie.
Nové boty pro děti.
Školní výlet.
Léky.
Oprava auta, které člověk potřebuje do práce.
Rodina nemusí mít každý rok exotickou dovolenou, nové auto ani všechno, co si děti zamanou.
Měla by ale mít možnost žít tak, aby se každý měsíc nebála, co přijde.
A podle mě je velký rozdíl mezi tím říct:
„Máme děti, takže letos nepojedeme na drahou dovolenou a místo toho zaplatíme tábor a nové věci do školy.“
A říct:
„Do výplaty zbývá deset dní a my nevíme, z čeho nakoupíme.“
To první je běžné rozhodování rodiny.
To druhé by nemělo být považováno za normální stav člověka, který poctivě pracuje.
Pokud člověk pravidelně chodí do práce a snaží se svou rodinu uživit, jeho mzda by mu měla umožnit především důstojný život.
Ne luxus.
Ale ani věčné přežívání od výplaty k výplatě a půjčky na běžné potřeby.
Kdy se z dětí stal problém?
Možná je to právě tahle změna, která mi vadí nejvíc.
Dítě pláče v letadle – problém.
Dítě mluví v restauraci – problém.
Kočárek zabírá místo v tramvaji – problém.
Matka kojí – problém.
Matka potřebuje zkrácený úvazek – problém.
Dítě je nemocné a rodič jde na OČR – problém.
Rodina chce větší byt – její problém, měla si rozmyslet děti.
A potom otevřeme statistiky, zjistíme, že se rodí historicky málo dětí, a překvapeně se ptáme:
Jak je to možné?
Děti přitom nejsou malí dospělí.
Pláčou.
Někdy se vztekají.
Někdy mluví hlasitěji, než by měly.
Neumějí ještě ovládat svoje emoce a teprve se učí fungovat ve světě kolem sebe.
To samozřejmě neznamená, že rodiče nemají děti vést k ohleduplnosti.
Mají.
Ale nemůžeme od tříletého dítěte očekávat stejné chování jako od třicetiletého člověka.
Dítě se teprve učí pravidla, která už dospělý dávno zná.
A možná bychom při tom mohli mít trochu víc pochopení.
Protože všichni dospělí, kteří dnes nad hlučným dítětem obracejí oči v sloup, byli jednou přesně takovým dítětem také.
Kdy vlastně rodina přestala být základem společnosti?
Možná je problém ještě hlubší.
Čím dál víc mám pocit, že jsme jako společnost začali fungovat hlavně každý sám za sebe.
Vlastní kariéra.
Vlastní peníze.
Vlastní bydlení.
Vlastní pohodlí.
Hlavně mít víc.
Lepší auto.
Lepší dům.
Lepší dovolenou.
Vyšší plat.
A z obyčejného života se někdy stává soutěž.
Takové jedno velké:
Hamty hamty, ať mám víc než tamty.
Nemyslím si, že je něco špatného na úspěchu.
Není.
Stejně jako není nic špatného na tom vydělávat hodně peněz, budovat kariéru nebo chtít hezký život.
Problém nastává ve chvíli, kdy začneme podle peněz posuzovat hodnotu člověka.
Protože všichni prostě nebudeme milionáři.
A ani nemůžeme být.
Někdo vždycky bude dělat práci, která je hůře placená.
Ale to neznamená, že je méně potřebná.
Člověk, který uklízí školu, není méně důležitý proto, že vydělává méně než člověk v kanceláři.
Člověk u technických služeb není méně hodnotný proto, že nemá vysokou školu.
Prodavačka není méně důležitá než manažer.
A pokud tihle lidé každý den vstávají a chodí do práce, měli by mít možnost z té práce normálně žít.
Nechci svět, ve kterém musí žena zůstat doma. Chci svět, ve kterém může
A tady je možná nejdůležitější část celé debaty.
Nechci návrat do doby, kdy žena porodila děti a automaticky se očekávalo, že zůstane doma.
Ale nechci ani opačný extrém.
Žena, která chce několik let zůstat doma s dětmi, by měla mít možnost to udělat, pokud si to rodina přeje a dokáže svůj život tak nastavit.
Žena, která se chce po roce vrátit do práce, by měla mít dostupné hlídání a flexibilní práci.
Žena, která chce pracovat pár hodin týdně, by měla mít kde.
Žena, která chce budovat firmu, ať ji buduje.
Žena, která chce být tři roky doma, ať je doma.
A totéž by mělo platit pro otce.
Skutečná svoboda totiž není, když jeden povinný model života vyměníme za jiný.
Skutečná svoboda je mít možnost si vybrat.
Stát něco dělá. Ale pořád příliš často jen opravuje jednotlivé díry
Bylo by nefér tvrdit, že se nic nemění.
Mění.
Vznikají dětské skupiny.
Zákoník práce dává rodičům větší možnosti.
Některá obchodní centra mají nádherné rodinné místnosti.
Mnoho podniků je k dětem vstřícných.
V porodnicích se postupně více počítá s přítomností otců.
Existují zaměstnavatelé, kteří rodičům opravdu vycházejí vstříc.
A právě proto víme, že to jde.
Jenže pořád mám pocit, že opravujeme jednotlivosti místo toho, abychom si položili základní otázku:
Chceme být společností, ve které mají děti opravdu místo?
Protože prorodinná politika není jen rodičovský příspěvek.
Je to chodník, po kterém projedu s kočárkem.
Autobus, do kterého se dostanu.
Toaleta, na kterou mohu vzít dítě.
Místo, kde ho přebalím.
Možnost dítě normálně nakrmit bez toho, aby člověk řešil pohledy okolí nebo hledal kout někde na toaletě.
Je to školka dostupná v době, kdy rodiče skutečně chodí do práce.
Je to zaměstnavatel, který v matce nebo otci nevidí personální katastrofu.
Je to porodnice, která počítá s oběma rodiči.
Je to práce, ze které lze důstojně žít.
Ne tak, aby měla každá rodina všechno.
Ale tak, aby člověk nemusel při každém mimořádném výdaji přemýšlet, jestli si bude muset půjčit.
Tohle všechno je podle mě rodinná politika.
Možná bychom se tedy neměli ptát jen: Proč lidé nemají děti?
Možná bychom se měli ptát jinak.
Co jsme vytvořili za společnost, že se člověk s dítětem musí neustále někam vejít, někomu nepřekážet a za něco se omlouvat?
Proč je normální, že se matka při několikahodinové procházce s miminkem modlí, aby nepotřebovala na záchod?
Proč má přemýšlet, kde se smí najíst její dítě?
Proč se žena po rodičovské bojí přiznat při pohovoru, že má malé děti?
Proč stále řešíme, kdo vyzvedne dítě v 16 hodin, když pracovní svět bez mrknutí oka počítá s tím, že budeme dostupní mnohem déle?
Proč považujeme rodinný pokoj v porodnici za nadstandard, a ne za investici do toho, aby péče od začátku neležela jen na jednom rodiči?
A proč člověk, který poctivě pracuje, musí mít strach z každého nečekaného výdaje?
Ne každý chce děti.
A je naprosto v pořádku je nechtít.
Nikdo by neměl být do rodičovství tlačen.
Ale pokud jako stát a společnost současně tvrdíme, že potřebujeme, aby se děti rodily, pak nestačí ukazovat na graf porodnosti a lamentovat nad čísly.
Musíme vytvořit prostředí, ve kterém dítě není automaticky komplikace.
Ve kterém rodič nemusí mít pocit, že se za jeho existenci musí neustále omlouvat.
A ve kterém založit rodinu neznamená přijmout jako samozřejmost, že člověk bude příštích dvacet let jen přežívat.
Protože děti nejsou problém, který musí společnost nějak vydržet.
Jsou její budoucnost.
A možná nastal čas přestat se ptát jen:
Proč se rodí tak málo dětí?
A začít se ptát:
Co děláme pro to, aby se rodinám v téhle společnosti skutečně dobře žilo?
