Článek
„Anděl Páně“ je pohádka, která předstírá, že jde o velké dobro a vítězství dobra nad zlem, ale po většinu času sledujeme anděla Petronela, který je kombinací rozjíveného školáka a úředníka, co udělal chybu do formuláře a teď se to snaží zamést pod koberec. Nebeský pracovník roku to úplně není.
Petronel se řítí po světě s výrazem někoho, kdo má permanentně zapnutý „naivita mode“, a řeší své problémy tím, že vytváří další. V podstatě chodící důkaz, že i v nebi dávají na některé pozice lidi jen proto, že se to jinam nehodí. A jeho mise? Najít dobrý skutek. Jeden. Jen jeden. A stejně to trvá celý film.
Čert Uriáš by měl být postava, která dodá šťávu, ale většinu času vypadá, jako by měl po noční směně a jen zoufale toužil po kávě. Není zlý, není nebezpečný, není ani výrazně čertovský. Spíš připomíná pasivně agresivního kolegu, který čeká, až si někdo uvědomí, že všechno dělá sám.
Smrtící duo pak dorazí do vesnice, kde řeší věci tak odborně, že by je měli vyučovat jako odstrašující příklad krizového managementu. Petronel během dne stihne rozbít pověst, zaplést se do nesmyslů, zachraňovat holčičku, kterou sám nepřímo ohrozil, a do toho ještě moralizovat. Nebeské PR oddělení muselo mít infarkt.
A vesničané? Ti se nechávají obalamutit každým slovem, jako by jim stačilo jen mávnout křídlem a podepsali by i převod chalupy. Lojzička je jediná, kdo má rozum — což je vtipné, protože je zároveň jediná, která se nedá označit za dospělou.
Finále je klasika: všechno zázračně dobře dopadne, Petronel se vrací nahoru s čistým štítem (čert ví jak), Uriáš má konečně klid a nebe si může odškrtnout další případ, kde štěstí vyhrálo čistě náhodou, ne kompetencí.
„Anděl Páně“ nakonec funguje, protože je to laskavé, hezké a načančané… ale zároveň je to i pořádný chaos, kde se zázrakem vyřeší úplně všechno. Vlastně taková česká vánoční tradice: moc to nedává smysl, ale máme to rádi.
