Článek
Projížděla jsem jednou Facebook a narazila na debatu, která se na první pohled zdála úplně banální. Řešilo se, jak kluci chodí na záchod. Respektive jak by měli. A překvapilo mě, kolik emocí to v lidech vyvolává. Možná i proto, že jsem si v tu chvíli vzpomněla na vlastní zkušenost, kterou jsem už měla dávno za uzavřenou. Jenže některé věci se v člověku ozvou i po letech.
Mám syna a dlouhou dobu jsme byli jen my dva. Přirozeně si vytvořil své návyky a jedním z nich bylo, že chodil na záchod v sedě. Ne proto, že by to jinak neuměl. Prostě proto, že mu to tak vyhovovalo. Nikdy v tom nebyl problém, nikdy jsem neměla důvod to řešit. Byl samostatný, všechno zvládal, fungovalo to.
A pak přišla školka.
Jednou mezi řečí padla poznámka od učitelky, že by měl čůrat ve stoje. Nebylo to nijak dramatické, žádný konflikt, žádné velké vysvětlování. Já to tehdy nechala být. Nehádala jsem se, neřešila jsem to. A ono to vlastně samo vyšumělo. Syn si dál chodil tak, jak byl zvyklý, a v dalších třídách už to nikdo nikdy nekomentoval.
Jenže dnes, když si na to vzpomenu, cítím v sobě zvláštní pachuť. Ne kvůli tomu, co přesně bylo řečeno, ale kvůli tomu, že to vůbec někdo řekl.
Protože ve skutečnosti nešlo o čůrání.
Šlo o hranici.
O to, že někdo cítil potřebu hodnotit něco, co je čistě osobní, intimní a přitom naprosto v pořádku. Pokud dítě zvládá základní hygienu, je samostatné a nic tím nekomplikuje sobě ani okolí, proč máme potřebu zasahovat i do takových detailů?
Možná je za tím zvyk. Možná představa, že „kluci to dělají takhle“. Možná snaha učit děti správné návyky. Jenže právě tady se podle mě velmi snadno překročí hranice mezi vedením a zbytečným tlakem.
Zajímavé je, že když se o tom člověk začne bavit otevřeně, zjistí, že realita je mnohem pestřejší. Spousta mužů chodí na záchod v sedě. Ne kvůli hygieně, jak by si někdo mohl myslet, ale jednoduše proto, že je to pro ně pohodlnější. Nikdo to neřeší, nikdo to nekomentuje. Je to jejich věc.
A přesně to je ten rozdíl.
Dospělý člověk si může dělat, co chce. Dítě ale velmi rychle pochopí, že existuje nějaké očekávání. Že něco, co mu bylo přirozené, je najednou „jinak“. A že by to mělo změnit, i když k tomu nemá žádný skutečný důvod.
Tohle jsou ty drobné momenty, které se snadno přehlédnou, ale mají mnohem větší dopad, než se zdá. Ne kvůli samotné situaci, ale kvůli tomu, co si z ní dítě odnese. Poslouchat svoje tělo a to, co mu vyhovuje, nebo se přizpůsobit tomu, co se od něj očekává?
Nejde o to, jestli někdo čůrá v sedě nebo ve stoje.
Jde o to, proč máme potřebu to hodnotit.
Jako rodič jsem se rozhodla respektovat to, co fungovalo. Nevytvářet problém tam, kde žádný nebyl. A možná právě proto mě zpětně překvapilo, jak snadno do toho může vstoupit někdo další a začít to „opravovat“.
Ne ze zlého úmyslu. Spíš ze zvyku.
Ale právě tyhle zvyky stojí za to občas zpochybnit.
Protože někdy nejde o to děti něco naučit. Někdy jde o to nechat je být.
