Článek
Velikonoce. Pro někoho radostné svátky jara, pro jiného tradice, které je třeba držet. A pak jsme tu my – ženy, které se v tom každoročně snaží najít smysl, ale čím dál častěji narážejí na vnitřní rozpor. Na jedné straně se snažíme o rovnoprávnost, spravedlivé rozdělení práce doma i v zaměstnání. Na druhé straně se s blížícími se svátky vrháme do kolotoče, který jako by popíral všechno, o co se snažíme.
Týden předem se uklízí. Ne tak nějak běžně, ale důkladně – okna, skříně, podlahy, zahrady. K tomu nákupy, které připomínají menší verzi vánočního šílenství. Lednice se plní k prasknutí, jako by mělo přijít deset hladových příbuzných, i když reálně dorazí možná dva koledníci.
Pak přichází samotné Velikonoce. Peče se, vaří se, chystá se. A do toho všeho přijde moment, který mi osobně dává nejmenší smysl – pomlázka. Tradice, kdy má žena „pro své zdraví“ dostat výprask. V roce 2026. V době, kdy řešíme respekt, hranice a rovnocennost ve vztazích.
Ne, nebudu předstírat, že mi to přijde v pořádku jen proto, že „se to tak dělalo vždycky“.
Dlouho jsem se snažila najít kompromis. Dělat Velikonoce „hezky“, „správně“, „tak jak se mají“. Jenže výsledek byl pokaždé stejný – únava, podráždění a pocit, že místo svátků zažívám další směnu. A tak jsem si jednoho dne řekla dost.
Zavedla jsem si doma vlastní tradici.
Neznamená to, že bych všechno úplně ignorovala. Jen jsem si nastavila pravidla, která dávají smysl mně. Pokud chce manžel dodržet pomlázku, dobře – vyšlehá mě symbolicky, dostane pusu a tím to končí. Žádné nucené úsměvy, žádné přetvařování.
Dětem koupím něco dobrého. Každému stejně, bez ohledu na pohlaví. Někdy jim schovám na zahradě čokoládová vajíčka, protože to je zábava, kterou si užijeme všichni. A tím to hasne.
Nebarvím vajíčka, pokud se mi nechce. Nepeču hromady cukroví. Nevařím pro armádu. Nedělám generální úklid, který by mi sebral poslední zbytky energie. Dělám jen to, co bych dělala v běžném týdnu. A hlavně – odpočívám.
A ano, klidně zamknu dveře a dělám, že nejsem doma.
Možná to zní radikálně. Možná si někdo řekne, že ničím tradice. Ale já to vidím jinak. Tradice by měly dávat smysl těm, kdo je žijí. Neměly by být povinností, která vyčerpává, stresuje a nutí nás dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasíme.
Velikonoce pro mě přestaly být o tom, co „se má“. Jsou o tom, jak se chci cítit. A jestli to znamená klid, minimum práce a maximum pohody, tak je to přesně tak správně.
Možná nejde o to tradice zahodit. Možná stačí si je upravit tak, aby fungovaly pro nás – ne my pro ně.
