Článek
Když mi gynekoložka předepsala antikoncepci, tvářila se, jako by mi dávala klíč od svobody. Žádný stres, žádné nehody, žádné počítání dnů, žádné panické googlení „co když“. Jen jeden malý prášek denně a budu mít klid.
Malý prášek. Velké následky.
První měsíc byl v pohodě. Druhý taky. Třetí jsem začala být unavená. Čtvrtý jsem si všimla, že se mi nějak zvláštně mění tělo. Ne dramaticky, ne přes noc. Jen tak nenápadně. Džíny byly těsnější. Obličej kulatější. Prsa citlivější, ale ne sexy citlivější, spíš „bolí mě i tričko“ citlivější.
Řekla jsem si, že to nic není. Že přibírám ze stresu. Ze sedavé práce. Z čokolády. Z života. Antikoncepce v tom přece nemůže hrát roli. Vždyť mi říkali, že je „moderní“, „šetrná“ a „bez vedlejších účinků“.
Vedlejší účinky. Další krásné slovní spojení.
Pak zmizelo libido. Ne dramaticky. Ne ze dne na den. Prostě jsem si jednoho dne uvědomila, že už si nepamatuju, kdy jsem naposledy měla chuť na sex. Ne povinnost. Ne zvyk. Chuť. Touhu. Iniciativu. Myšlenku, že by bylo hezké se někoho dotýkat.
Sex se stal něčím jako čištění zubů. Nutné. Rutinní. Bez emocí. Bez jiskry. Bez těla. Partner se ptal, jestli jsem v pořádku. Já odpovídala, že jsem jen unavená. V duchu jsem si ale říkala, jestli jsem se náhodou nezměnila v hormonální verzi sebe sama bez přístupu k aktualizacím.
Nejhorší ale nebylo ani přibírání, ani sex. Nejhorší byl pocit, že nejsem sama sebou. Byla jsem podrážděná. Plačtivá. Necitlivá. Zároveň přecitlivělá. Brečela jsem u reklam, hádala se kvůli blbostem, neměla jsem energii ani chuť cokoliv řešit.
A všichni kolem říkali: to je normální. Stres. Práce. Věk. Životní fáze.
Nikdo neřekl: možná ti někdo chemicky přenastavil mozek.
Začala jsem se cítit jako ve vlastním těle v pronájmu. Jako bych ho sdílela s někým jiným. S někým, kdo jí víc, chce míň, brečí častěji a směje se méně. Kdo reaguje přehnaně. Kdo se necítí sexy ani ve spodním prádle, ani nahá, ani sama se sebou.
Skandální na tom je, že mi to došlo až po roce. Po roce přibírání, pochybností, ztráty chuti na sex i na život. Po roce, kdy jsem si myslela, že jsem se prostě „změnila“. Že jsem dospěla. Zestárla. Zklidnila se. Znudila.
Až jednou jsem zapomněla vzít prášek. Pak druhý. Pak třetí. A místo paniky přišlo něco jiného. Lehkost. Energie. Chuť. Ne hned. Ne dramaticky. Ale pomalu jsem začala mít pocit, že se mi vrací signál.
Začala jsem se smát víc. Měla jsem chuť na sex. Ne proto, že bych měla, ale proto, že jsem chtěla. Přestala jsem brečet kvůli každé blbosti. Přestala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním těle.
A tehdy mi to došlo. Neztratila jsem sebevědomí. Nezlenivěla jsem. Nezbláznila jsem se. Já jsem se hormonálně odpojila od sebe sama.
Antikoncepce mi měla pomoct. Místo toho mě postupně přepsala. Ne tak, aby to bylo vidět na první pohled. Ale tak, že jsem přestala být v kontaktu se svými emocemi, touhou, intuicí i tělem.
Neříkám, že antikoncepce je zlo. Neříkám, že všem ubližuje. Ale je skandální, jak málo se mluví o tom, že může změnit nejen tělo, ale i osobnost. Jak snadno se vedlejší účinky schovají pod slova jako „běžné“, „přechodné“ nebo „psychosomatické“.
Nikdo mě nevaroval, že můžu přibrat nejen kila, ale i pocit, že jsem méně sama sebou. Nikdo mi neřekl, že můžu ztratit libido, aniž bych ztratila partnera. Nikdo mi nevysvětlil, že můžu fungovat, ale necítit.
Dnes už antikoncepci neberu. Ne proto, že bych byla proti ochraně. Ale proto, že jsem si musela vybrat mezi pohodlím a sebou.
A to je možná ta největší ironie celé té zkušenosti. Že jsem si vzala něco, co mě mělo chránit… a místo toho jsem se musela chránit před tím, co ze mě postupně dělalo někoho jiného. Někoho klidnějšího, ale prázdnějšího. Bez touhy. Bez jiskry. Bez chuti.
Antikoncepce mi měla pomoct. Místo toho mi vzala kousek mě. A trvalo mi rok, než jsem si všimla, že se hledám v těle, které mi sice patří, ale dlouho mi vůbec neodpovídalo.
