Článek
Lyžování už dávno není jen zimní sport — pro mnoho lidí je to identita. Když na horách není sníh, jako by se zhroutil vesmír. A právě proto se dnes na kopcích nečeká na rozmarnou přírodu. Místo vloček padajících z nebe nastupuje těžká technika, kilometry hadic a ohlušující sněhová děla, která zimu doslova vyrábějí na zakázku.
Nadšení lyžaři to berou jako samozřejmost: „Hlavně ať to jede.“ Sjezdovka musí být bílá, ať venku prší, nebo roste pampeliška. Provozovatelé pak bojují se stále vyššími teplotami a nižší dostupností vody. A mezi tím vším stojí planeta, která má z tohohle zimního divadla trochu jiný názor.
Umělé zasněžování je totiž energeticky náročné, žere vodu jako rozjetý vysoušeč oceánů a jeho efekt končí přesně tam, kde začal: na povrchu svahu. Jakmile oteplení dorazí, umělý sníh odtaje rychleji, než jste stihli říct „après-ski“. Ale přesto se zasněžuje dál, protože sezóna musí být, turisté musí přijet a ekonomika se nesmí zastavit.
Stáváme se tak svědky zvláštního paradoxu: v době klimatické krize vytváříme iluzi zimy na místech, kde už reálně téměř neexistuje. Jako by se tím lyžařská komunita snažila přírodě vysvětlit, že ona se mýlí a zima má jednoduše být.
A možná právě to je největší problém. Zatímco svět se mění před očima, my se snažíme udržet staré rituály stůj co stůj — i za cenu tisíců kubíků vody pro pár kilometrů bílých stop. Protože lyžování není jen koníček. Pro někoho je to životní styl. A životní styl se přece nevypíná ani tehdy, když už to příroda vzdává.
