Článek
Potkáte sousedku.
Usmějete se.
„Dobrý den.“
Sousedka se usměje.
Podívá se na dítě.
A čeká.
Vy se podíváte na dítě.
Dítě se podívá na chodník.
Na botu.
Na kamínek.
Na něco velmi důležitého, co tam pravděpodobně vůbec není.
„Pozdrav.“
Nic.
„Tak pozdrav paní.“
Dítě mlčí.
A v tu chvíli přesně víte, co přijde.
Sousedka se trochu usměje tím zvláštním úsměvem, který znamená:
Tak tohle dítě tedy pozdravit neumí.
A vy už v hlavě slyšíte celý komentář.
„Děti by měly zdravit.“
„Za nás se tohle nedělalo.“
„To je ale nevychované.“
Jenže vaše dítě možná není nevychované.
Možná se mu nechce mluvit.
Možná je unavené.
Možná je stydlivé.
Možná právě řeší něco úplně jiného.
A možná prostě dnes nechce pozdravit.
Ano.
I to se stává.
A právě tady začíná ten rodičovský tlak.
Protože samozřejmě chcete dítě naučit slušnosti.
Chcete, aby umělo pozdravit.
Poděkovat.
Poprosit.
Chovat se k lidem s respektem.
Ale zároveň nechcete, aby každé setkání se sousedkou bylo malé veřejné přezkoušení.
„Pozdrav.“
Ticho.
„No tak.“
Ticho.
„Řekni dobrý den.“
Dítě se otočí ještě víc zády.
Výborně.
Teď už se nezdraví ani teoreticky.
Vy se usmějete na sousedku.
„On dneska nějak nechce mluvit.“
A v duchu dodáte:
A já už také nechci.
Protože někdy je rodičovství přesně o tomhle.
Musíte vysvětlovat něco, co by dospělému připadalo naprosto jednoduché.
„Proč jsi nepozdravil?“
„Nevím.“
„Ale paní tě pozdravila.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi nepozdravil?“
„Protože nechci.“
A tady se člověk dostává do krásného rodičovského paradoxu.
Chcete dítě naučit respektovat ostatní.
Ale zároveň chcete, aby pochopilo, že nemusí být neustále k dispozici všem lidem kolem sebe.
Protože pozdrav je slušnost.
Ale dítě není společenský automat.
Nemusí pokaždé předvést dokonale naučenou frázi jen proto, že kolem právě prošel dospělý člověk.
Můžete ho vést k tomu, aby zdravilo.
Můžete mu vysvětlit, proč je to hezké a slušné.
Ale není potřeba z každého odmítnutého pozdravu dělat scénu.
A hlavně není potřeba dítě před někým shazovat.
„On je hrozně nevychovaný.“
„On mě nikdy neposlechne.“
„Podívej, jak se chováš.“
Možná si to ani neuvědomujeme, ale dítě v tu chvíli nepotřebuje další tlak.
Potřebuje vědět, že se může naučit společenská pravidla postupně.
A že jedna situace z něj nedělá nevychované dítě.
Stejně jako jeden pozdrav z něj neudělá dokonale vychovaného člověka.
A co sousedka?
Možná si něco pomyslí.
Možná ne.
Možná to za pět minut zapomene.
Protože upřímně – většina lidí má dost vlastních starostí.
Jen my jako rodiče máme někdy pocit, že každé dětské zaváhání je veřejná vizitka naší výchovy.
Není.
Vaše dítě není vaše vysvědčení.
Když dnes nepozdraví, neznamená to, že jste ho nic nenaučili.
A už vůbec to neznamená, že si musíte před sousedkou obhajovat rodičovství.
Můžete prostě říct:
„Dneska se mu nechce.“
Usmát se.
A jít dál.
Možná příště pozdraví samo.
Možná ne.
A budete to znovu řešit.
Protože děti jsou v tomto ohledu podobné počasí.
Jeden den komunikativní.
Druhý den zataženo.
Třetí den pouze jednoslovné odpovědi.
A čtvrtý den pozdraví úplně cizího člověka přes celý obchod, ale vlastní babičce neřekne ani ahoj.
Logika?
Žádná.
Dětský svět.
A tak příště, když dítě odmítne pozdravit sousedku, zkuste si ušetřit trochu energie.
Nemusíte okamžitě vysvětlovat.
Nemusíte se omlouvat.
Nemusíte mít pocit, že se na vás právě někdo dívá jako na nejhorší matku v ulici.
Stačí dítěti později v klidu říct:
„Když někoho potkáme, zdravíme. Je to slušné.“
A hotovo.
Bez veřejného výslechu.
Bez ostudy.
Bez přednášky před sousedkou.
Protože vychovávat dítě neznamená, že ho musíte každých pět minut předvádět světu jako důkaz správné výchovy.
A pokud dnes pozdravit nechtělo?
Tak nechtělo.
Sousedka to přežije.
Vy taky.
A zítra třeba vaše dítě pozdraví úplně samo.
Tedy samozřejmě člověka, kterého vůbec neznáte.
Protože přesně takhle děti fungují.
