Článek
Snídaně.
Takový ten klidný začátek dne, kdy si člověk představuje, že všichni sedí u stolu, jedí, povídají si a možná si dokonce v klidu vypijí čaj.
Tohle je hezká představa.
Škoda, že s dětmi většinou nemá nic společného.
„Co si dáš k snídani?“
„Jogurt.“
Výborně.
Vytáhnete jogurt.
„Tenhle ne.“
„Tak který?“
„Jiný.“
Vytáhnete druhý.
„Ten taky ne.“
Třetí.
„Jo.“
Takže tři jogurty venku.
Jeden otevřený.
Druhý otevřený.
Třetí se jí.
Vy se díváte na kuchyňskou linku a přemýšlíte, jestli právě sledujete snídani, nebo malou ochutnávku mléčných výrobků.
„A já chci chleba.“
Samozřejmě.
Chleba nakonec nechce.
Chce rohlík.
Rohlík rozkrojíte.
„Nechci ho rozkrojený.“
Dobře.
Dáte nový.
„Já chci ten první.“
V tuhle chvíli už by zkušená matka mohla pochopit, že snídaně není o jídle.
Je to test charakteru.
A vy jste právě ve třetím kole.
Do toho si nalijete čaj.
Teplý.
Konečně.
Usednete.
První doušek.
A přesně v tu chvíli:
„Mami!“
Odložíte hrnek.
„Co je?“
„Spadla mi lžička.“
Samozřejmě.
Zvednete lžičku.
Vrátíte se.
Čaj už není tak teplý.
Nevadí.
Druhý doušek.
„Mami, já nechci ten jogurt.“
Podíváte se na dítě.
Podíváte se na jogurt.
Podíváte se do dálky.
Možná tam někde existuje paralelní vesmír, ve kterém se rodič ráno v klidu nasnídá.
Tady ne.
Tady se matka nejdřív postará, aby děti jedly.
Pak aby měly pití.
Pak aby nikdo nic nerozlil.
Pak aby nikdo nejedl jogurt lžičkou ze stolu.
Pak hledá kapesník.
Pak utírá stůl.
Pak hledá druhou ponožku.
A pak si uvědomí, že sama ještě nejedla.
„Mami, ty nebudeš snídat?“
„Budu.“
„A co?“
Podíváte se na rohlík, který jste si před dvaceti minutami namazala.
Je pořád na talíři.
Jen už není úplně rohlíkem.
Je spíš pokojovou teplotou připomínající pečivo.
Vezmete si ho.
Kousnete.
Studený.
Samozřejmě.
Protože matka v rodině je zvláštní druh člověka, který dokáže připravit čtyři porce jídla, ale vlastní jídlo konzumuje zásadně ve stoje, studené a s jednou rukou připravenou zachytit případný padající hrnek.
A pak přijde někdo s dobře míněnou radou:
„Měla bys víc myslet na sebe.“
Ano.
Děkuji.
Právě jsem na sebe myslela.
Mám rohlík.
Studený.
Ještě před chvílí byl teplý.
To se počítá.
A samozřejmě jsou i dny, kdy se člověk začne porovnávat.
Vidí fotku krásné rodinné snídaně.
Všichni sedí u stolu.
Na stole ovoce.
Kaše.
Oříšky.
Hezké hrnečky.
Děti se usmívají.
Máma má kávu.
Teplou.
A člověk si říká:
Co dělám špatně?
Možná nic.
Možná ta fotka vznikla přesně v těch třiceti sekundách, kdy se nikdo nehádal.
Možná se předtím deset minut řešilo, kdo dostane modrou misku.
Možná po focení někdo převrhl mléko.
A možná také ne.
A to je vlastně jedno.
Nemusíme mít stejné ráno jako někdo jiný.
Nemusíme servírovat dokonalou snídani.
Nemusíme mít děti, které nadšeně snědí všechno, co jim položíme před nos.
A nemusíme mít každé ráno energii na to, abychom z obyčejného jídla udělali výživový projekt.
Někdy je snídaně jogurt.
Někdy rohlík.
Někdy banán.
Někdy něco, co dítě sní jen proto, že to má na talíři ve tvaru dinosaura.
A někdy je snídaně prostě chaos.
A i to je život.
Takže pokud dnes ráno dítě odmítlo třetí jogurt, převrhlo čaj a vy jste zase skončila se studeným rohlíkem v ruce, žádná tragédie.
Děti jsou najedené?
Máte oblečení?
Nikdo nezůstal doma v pyžamu?
Skvělé.
Den může začít.
A svůj rohlík si klidně dojezte v autě, v práci nebo někde mezi dvěma povinnostmi.
Jen si ho nenechte vzít.
Protože někdy je potřeba připomenout i sobě:
Máma není poslední člověk, který si zaslouží teplou snídani.
A pokud dnes byla studená?
Zítra to může být jinak.
Třeba bude studená káva.
