Článek
Když mi psychiatrička poprvé předepsala antidepresiva, měla jsem pocit, že jsem definitivně selhala. Že jsem došla do bodu, kdy už „to nezvládám sama“. V hlavě jsem měla obraz lidí, kteří leží celý den v posteli, nekomunikují, brečí bez důvodu. Jenže já taková nebyla. Já fungovala. Aspoň na první pohled.
Každé ráno jsem vstala, oblékla se, nalíčila se, odjela do práce. Odpovídala jsem na maily, řešila schůzky, smála se v kuchyňce. Když se mě někdo zeptal, jak se mám, automaticky jsem řekla: „Jo, dobrý, klasika.“ A pak jsem šla na záchod a dívala se do zrcadla na někoho, koho jsem skoro nepoznávala.
Antidepresiva ze mě neudělala šťastného člověka. Spíš mě udržovala v provozu. Jako kdybych měla rozbitý motor, ale někdo mi tam dolil olej, aby se to ještě chvíli nezadřelo. Necítila jsem extrémní smutek. Ale necítila jsem skoro nic. Radost byla tlumená. Smích byl spíš naučený. Všechno bylo tak nějak za sklem.
Nejhorší bylo, že jsem vypadala „v pohodě“. Přátelé mi říkali, že jsem silná. Že obdivují, jak všechno zvládám. V práci mě chválili za výkon. Rodina měla pocit, že jsem se konečně „dostala do klidu“. A já jsem si připadala jako podvodník. Protože kdyby věděli, kolik energie mě stojí jen to, že ráno otevřu oči…
Večer jsem chodila domů úplně vyčerpaná. Ne fyzicky, ale psychicky. Lehla jsem si na gauč a zírala do stropu. Telefon v ruce, otevřený chat s lidmi, které mám ráda – a přesto jsem neměla sílu nikomu napsat. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že jsem nevěděla, co vlastně cítím. A jak to vysvětlit.
Měla jsem pocit, že jsem prázdná nádoba. Fungující, ale prázdná.
Antidepresiva mi pomohla přežít. Ale zároveň mě naučila dobře skrývat, jak špatně mi je. Už jsem neplakala. Už jsem neměla panické ataky. Už jsem neměla výbuchy emocí. Místo toho přišlo ticho. Vnitřní otupělost. Stav, kdy nejsi na dně, ale ani nahoře. Jen někde mezi. A to „mezi“ je někdy horší než pád.
Nikdo nepoznal, že se rozpadám. Protože jsem se rozpadala potichu. Bez dramat. Bez scén. Bez volání o pomoc. Všechno probíhalo uvnitř mé hlavy. V nekonečných myšlenkách, ve ztrátě smyslu, v pocitu, že život běží, ale já u toho nejsem doopravdy přítomná.
Nejvíc mě bolelo, když mi někdo řekl: „Ty jsi teď nějak v pohodě, ne?“ A já jen přikývla. Protože vysvětlovat pravdu by znamenalo otevřít něco, co jsem sama sotva držela zavřené. Jak vysvětlíš, že nejsi smutná, ale nejsi ani šťastná? Že nejsi v krizi, ale nejsi ani v pořádku?
Postupně jsem si uvědomila, že antidepresiva nejsou zázrak. Nejsou řešení. Jsou berlička. Pomůcka. Někdy nutná. Někdy život zachraňující. Ale samy o sobě nevyřeší prázdno, nevyřeší vnitřní tlak, nevyřeší to, proč se cítíš odpojená od sebe i od světa.
A tak jsem se jednoho dne poprvé odvážila říct nahlas: „Já se vlastně nemám dobře.“ Bez slz. Bez hysterie. Jen klidně. A bylo to možná to nejtěžší, co jsem za dlouhou dobu udělala.
Protože dokud všichni věří, že jsi v pohodě, nemáš právo být slabá. Nemáš prostor se rozpadnout. Musíš pořád hrát roli té funkční, silné, vyrovnané.
Ale pravda je taková, že i lidé na antidepresivech můžou vypadat naprosto normálně. Můžou chodit do práce. Smát se. Plánovat budoucnost. A přitom se uvnitř pomalu drolit. Kousek po kousku. Tiše. Bez povšimnutí.
A možná právě proto je to tak nebezpečné. Protože rozpad, který není vidět, nikdo nechce zachraňovat. A někdy ani ten, kdo ho prožívá, si není jistý, jestli má vůbec právo říct, že se topí. Když vlastně… pořád plave.
