Článek
Když mi bylo dvacet, dostala jsem od gynekoložky první antikoncepci. Bez velkého vysvětlování, bez diskuse, bez varování. „Všechny ji berou, je spolehlivá, pomůže vám s pletí a budete mít klid.“ Klid. To slovo mi tehdy znělo jako slib dospělosti. Žádné strachy, žádné nehody, žádné počítání dnů. Prostě pilulka a hotovo.
A tak jsem deset let poctivě polykala malý barevný zázrak moderní medicíny. Každý den ve stejnou dobu, jako nějaký rituál. Neptala jsem se. Nezajímalo mě, co přesně dělá s mým tělem. Byla jsem zodpovědná žena, ne hysterická bioaktivistka.
Jenže pak jsem ji vysadila.
A zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem bez ní.
První měsíc nic. Druhý měsíc chaos. Třetí měsíc jsem měla pocit, že mi někdo vyměnil mozek, kůži, emoce i osobnost. Plakala jsem u reklamy na jogurt, byla jsem podrážděná bez důvodu, bolela mě prsa, hlava, břicho, duše. A hlavně jsem měla pocit, že moje tělo si teprve teď začíná vzpomínat, jak má fungovat.
Deset let jsem byla chemicky upravená verze sebe sama. Stabilní, uhlazená, hormonálně vyrovnaná. Možná trochu plošší. Možná trochu otupělejší. Ale „v normě“.
Teď jsem byla jako puberťačka v těle třicátnice.
Nikdo mi nikdy neřekl, že vysazení antikoncepce může být menší hormonální zemětřesení. Že se můžu cítit jako cizí člověk ve vlastním těle. Že se můj cyklus bude chovat jako rozbitý hodinky. Že se mi může změnit chuť na sex, na jídlo, na lidi, na život.
Ne, tohle v příbalovém letáku nebylo. Tam bylo napsáno maximálně něco o lehké nevolnosti a možné změně nálady. „Lehké.“ To slovo by si zasloužilo žalobu.
Začala jsem si připadat jako laboratorní pokus. Deset let jsem do sebe cpala hormony, které měly potlačit něco naprosto přirozeného – ovulaci. Deset let jsem měla uměle vypnutý systém, o kterém se mluví jako o základu ženského těla. A nikomu to nepřišlo divné.
Naopak. Když jsem kamarádkám řekla, že jsem antikoncepci vysadila, koukaly na mě, jako bych se rozhodla rodit doma v lese. „A nebojíš se?“ „A co když otěhotníš?“ „A proč sis to vlastně vysadila?“
Protože jsem chtěla vědět, jaké to je být bez toho.
A odpověď? Upřímně? Děsivé, chaotické, intenzivní… a možná poprvé opravdové.
Najednou jsem cítila věci silněji. Vztek víc pálil. Radost víc bolela. Smutek byl hlubší. Libido se chovalo jako horská dráha. Týden jsem chtěla všechno a všechny, další týden jsem nesnesla ani vlastní dotek.
Moje tělo si zřejmě řeklo: tak, experiment skončil, teď ti to všechno vrátím i s úroky.
A já jsem si uvědomila, že deset let jsem žila v hormonálním filtru. V jakési verzi sebe sama, která byla upravená, kontrolovaná, předvídatelná. Pohodlná pro systém. Pohodlná pro partnera. Pohodlná pro společnost.
Ale otázka zní: byla pohodlná pro mě?
Nikdo mě nevaroval, že antikoncepce může ovlivnit nálady, výběr partnera, vnímání sebe sama, emoce. Nikdo se neptal, jestli chci deset let vypnout část své biologie. Prostě se předpokládalo, že to je normální. Že ženské tělo je problém, který se musí regulovat.
A tak jsem byla deset let poslušná. Spolehlivá. „Moderní“.
Teď jsem nespolehlivá, proměnlivá, rozhozená. Ale taky živější. Autentičtější. Nečistá. Neuhlazená. Nechemická.
A hlavně zmatená.
Protože vlastně nevím, kde končím já a kde začínají hormony. Nevím, jestli moje emoce jsou „moje“, nebo jen návrat něčeho, co bylo roky potlačované. Nevím, jestli jsem víc žena, nebo dlouhodobý farmaceutický projekt.
Vím jen jedno: deset let jsem brala něco, co zásadně měnilo fungování mého těla, a brala jsem to úplně samozřejmě. Bez otázek. Bez pochybností. Bez informací.
A teď, když se snažím být zase „přirozená“, zjišťuju, že návrat k sobě je mnohem složitější než spolknout pilulku.
Možná jsem pořád žena. Možná jsem pořád já. A možná jsem jen důkazem toho, že moderní medicína umí věci skvěle zjednodušit… a úplně zapomenout vysvětlit, co za to vlastně platíme.
Zatím to platím náladami, slzami a pocitem, že si znovu skládám vlastní identitu. Bez návodu. Bez příbalového letáku. Bez záruky.
ještě obrázek na šířku, bez grafiky a bez textu
Vytváření obrázku
