Článek
Nikdy jsem nepatřila k ženám, které tvrdí, že děti nechtějí. Naopak. Vždycky jsem si představovala, že jednou budu ta matka, co peče sušenky, řeší školní besídky a má v kabelce drobky z piškotů. Ne nějak hystericky, ale tak samozřejmě. Jako další logický krok života po vztahu, bytě a kariéře.
Jenže moje tělo mělo jiný plán. Nebo spíš žádný.
Začalo to nenápadně. Nepravidelná menstruace. Únava. Nálady jak aprílové počasí. Lékařka se tvářila klidně: stres, práce, moderní doba. Všechno se prý „srovná“. Jenže nesrovnalo. Naopak. Po roce snažení jsem místo těhotenského testu dostala žádanku na endokrinologii.
Seděla jsem v čekárně plné těhotných žen a připadala si jako někdo, kdo si spletl dveře. Ony hladily břicha, já držela v ruce papírek s nápisem „hormonální profil“. Romantika jak z katalogu.
Výsledek? Hormonální chaos. Estrogen nízký, progesteron mizivý, ovulace spíš teoretická možnost než realita. Přeloženo do lidské řeči: moje tělo se chovalo, jako bych byla v přechodu. Ve třiceti dvou.
První fáze byla popření. Říkala jsem si, že se spletli. Že to jsou jen čísla. Že jsem mladá, zdravá, relativně normální. Druhá fáze byla googlení. Nekonečné čtení článků o plodnosti, bylinkách, józe pro dělohu, stravě podle měsíčního cyklu. Najednou jsem věděla víc o hormonech než o vlastní práci.
Třetí fáze byla vztek. Na tělo. Na genetiku. Na vesmír. Na kamarádky, které otěhotněly „omylem“. Na ženy, které si stěžovaly, že jsou těhotné už potřetí a „tohle fakt neplánovaly“. V duchu jsem jim přála aspoň jeden hormonální kolaps, aby věděly, jaké to je chtít a nemít.
Ironie celé situace byla v tom, že jsem se nikdy necítila méně ženská než ve chvíli, kdy jsem chtěla být matka. Všude kolem řeči o přirozenosti, instinktech, biologických hodinách. A moje biologické hodiny se očividně rozhodly, že vůbec nezačnou tikat.
Místo rad znělo moje léčení jak scénář ze sci-fi. Hormony v injekcích. Hormony v prášcích. Hormony na podporu hormonů. Každý měsíc jsem čekala, jestli se „něco chytne“. Jestli moje tělo konečně pochopí zadání.
Nejvíc skandální na tom bylo, jak rychle se ze mě stal projekt. Ne žena, ne partnerka, ne člověk. Děloha na baterky. Chodící hormonální experiment. Každá návštěva lékaře se točila kolem jednoho tématu: funguje to, nefunguje to, zkusíme jinou dávku.
Sex se změnil v pracovní úkon. Žádná romantika, žádná spontánnost. Jen kalendář, ovulační testy a povinnost. Milování na povel, protože „teď je ideální den“. Moje libido se mezitím sbalilo a odešlo neznámo kam.
A pak přišel ten moment, o kterém se moc nemluví. Uvědomění, že možná nikdy nebudu mít to, co jsem považovala za samozřejmost. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že moje tělo prostě odmítá spolupracovat.
Brečela jsem v koupelně, v autě, v práci, v noci. Záviděla jsem cizím lidem kočárky. Nenáviděla jsem reklamy na pleny. Každé „kdy budete mít děti?“ mě bodlo víc než všechny injekce dohromady.
A pak se stalo něco zvláštního. Únava. Ne fyzická, ale psychická. Únava z boje s vlastním tělem. Únava z čekání na zázrak. Únava z pocitu, že nejsem dost dobrá, protože neumím udělat to nejzákladnější, co se od ženy tak nějak očekává.
Poprvé jsem si dovolila vyslovit nahlas: co když to nikdy nebude? A svět se nezhroutil. Jen byl tichý. Prázdný. Ale upřímný.
Dnes pořád nevím, jestli budu mít dítě. Možná ano, možná s pomocí medicíny, možná vůbec. Ale už vím jednu věc jistě: moje hodnota nespočívá v tom, jestli moje hormony fungují podle tabulek. Nejsem rozbitá verze ženy jen proto, že moje tělo odmítá plnit společenský scénář.
Chtěla jsem dítě. Pořád chci. Ale můj hormonální systém měl úplně jiný názor. A já se s tím učím žít. Ne jako s prohrou, ale jako s realitou, kterou jsem si nevybrala. A která mě paradoxně naučila víc o sobě než všechny romantické představy o mateřství dohromady.
Protože někdy není největší zkouška stát se matkou. Někdy je to smířit se s tím, že možná nebudeš. A nezmizíš kvůli tomu jako žena, jako člověk, jako někdo, kdo má právo cítit smutek, vztek i naději. I bez pozitivního testu.
