Článek
Neřekla jsem to nikdy nahlas. Ani partnerovi, ani kamarádkám, ani sama sobě do zrcadla. Ale pravda je, že jsem chtěla druhé dítě hlavně proto, abych nebyla sama. Ne osamělá jako bez lidí. Osamělá uvnitř. V mateřství, ve vztahu, v životě, který se smrskl na nekonečný kolotoč povinností.
První dítě mě zasáhlo víc, než jsem čekala. Všichni říkali, že mateřství je náročné, ale krásné. Já měla pocit, že je hlavně náročné a krásné jen občas, většinou na fotkách cizích lidí. Partner chodil do práce, já zůstávala doma. Dny se slévaly do jednoho dlouhého dne bez začátku a konce. Mluvila jsem hlavně s dítětem. A se sebou v hlavě.
Tak jsem si začala říkat, že dvě děti už budou jiný svět. Že nebudu tak upnutá na partnera. Že si nebudu připadat tak sama, když budu mít „rodinu“. Že sourozenci si budou hrát. Že já budu víc máma než ženská, ale aspoň ne tak prázdná.
Byla to iluze. Krásná, mateřská, instagramová iluze.
Dnes mám dvě děti. A jsem vyčerpanější než kdy dřív. Ne fyzicky – to bych ještě zvládla. Jsem vyčerpaná psychicky. Neustálým hlukem. Neustálou přítomností. Neustálou potřebností. Někdo mě pořád potřebuje. Pořád mě někdo volá. Pořád na mě někdo sahá. Pořád někdo brečí, křičí, chce, nechce, teď hned, ne za chvíli.
A já? Já už skoro nevím, co chci já.
Chtěla jsem druhé dítě jako lék na samotu. Místo toho mám pocit, že jsem zmizela úplně. Už nejsem ani osamělá. Jsem přetížená. Přehlcená. Rozpuštěná v potřebách ostatních lidí.
Ironie je, že teď jsem „méně sama“ než kdy dřív. Nikdy nejsem sama v místnosti. Nikdy nejsem sama v koupelně. Nikdy nejsem sama ani na záchodě. A přesto jsem vnitřně osamělejší než tehdy, když jsem měla jedno dítě a ticho.
Protože tehdy jsem si ještě myslela, že to přejde. Že je to fáze. Že si zase někdy sednu a budu mít myšlenku, která nebude přerušena. Že si někdy přečtu stránku v knize bez toho, aby někdo spadl, křičel nebo se počůral.
Teď už vím, že to není fáze. Je to život.
Druhé dítě nepřineslo úlevu. Přineslo násobek. Násobek lásky, ano. Ale i násobek zodpovědnosti, hluku, únavy, viny a tlaku. Protože když nezvládám jedno, jsem unavená matka. Když nezvládám dvě, jsem selhání.
Nikdo vám neřekne, že dvě malé děti nejsou „dvojnásobek práce“. Jsou to čtyřnásobek. Jedno chce spát, druhé nechce. Jedno má hlad, druhé zvrací. Jedno brečí, druhé se směje. A vy jste pořád mezi nimi, jako lidský nárazník, bez možnosti si sednout, nadechnout se, vypnout.
A do toho všichni říkají: užívej si to, rychle to uteče.
Jenže ono to neuteče. Ono to jen změní podobu. Únava zůstane, jen bude mít jiné jméno.
Největší lež, kterou jsem si sama sobě namluvila, byla, že dítě vyřeší moji vnitřní prázdnotu. Že mě naplní. Že mě zachrání před pocitem, že něco chybí. Jenže dítě není terapie. Dítě není smysl života. Dítě je další člověk, který potřebuje, aby někdo byl stabilní. A já jsem doufala, že tím někým budou ony pro mě.
Místo toho jsem já tím někým pro všechny.
Dnes už vím, že jsem si druhé dítě nepřála jen z lásky. Přála jsem si ho i ze strachu. Ze strachu z ticha. Ze strachu z prázdného vztahu. Ze strachu z vlastních myšlenek. Ze strachu, že když budu mít víc povinností, nebudu muset řešit, že jsem nespokojená.
A fungovalo to. Nemám čas řešit nic. Ani sebe.
Jsem vyčerpanější než kdy dřív. Ne proto, že bych své děti nemilovala. Miluju je až bolestivě. Ale proto, že jsem zapomněla, že i já jsem někdo. Ne jen funkce. Ne jen máma. Ne jen logistické centrum rodiny.
Chtěla jsem druhé dítě, abych nebyla sama. A teď jsem obklopená lidmi, ale ztratila jsem samu sebe. A to je možná ten největší paradox mateřství, o kterém se nemluví. Že někdy nepřibývá láska. Někdy jen ubývá žena.
