Článek
Chodník má být místem pro chůzi. Pro pomalý pohyb, pro děti, seniory, lidi s kočárky nebo se psem. Přesto se čím dál častěji mění v improvizovanou cyklostezku, kde se chodci musí uskakovat, otáčet se za zvukem kola a doufat, že se jim někdo „vyhne“.
Cyklista na chodníku často působí sebejistě. Jede plynule, bez zpomalení, někdy i bez zvonku. A když dojde ke střetu pohledů, přijde ta věta: „Vždyť se vyhnu.“ Jenže vyhnutí není řešení. Je to risk, který přenáší zodpovědnost na slabšího.
Chodec nemá povinnost uhýbat. Nemá povinnost odhadovat trajektorii kola, rychlost ani schopnosti cizího člověka. Chodník není sdílený experiment. Je to prostor, kde má mít chodec jistotu, že se může pohybovat bez strachu.
Argument, že na silnici je to pro cyklisty nebezpečné, je častý a do jisté míry pochopitelný. Ale řešením není přesunout nebezpečí na chodník. Tím se jen mění role: z ohroženého se stává ohrožující.
Nejproblematičtější jsou situace, kdy se cyklista blíží zezadu. Bez varování, bez zpomalení. Děti, starší lidé nebo lidé se sluchátky nemají šanci reagovat. Stačí malé zaváhání a následky mohou být vážné – přestože se „nic nestalo“.
Město potřebuje lepší infrastrukturu, to je bez debat. Ale dokud neexistuje, platí základní pravidla. A jedním z nich je, že chodník patří chodcům. Ne rychlejším, silnějším nebo sebevědomějším.
„Vždyť se vyhnu“ není omluva. Je to přiznání, že někdo vědomě porušuje pravidla a spoléhá na štěstí. A štěstí není dopravní strategie.
Otázka je jednoduchá: má se chodec na chodníku cítit bezpečně, nebo má neustále uhýbat těm, kteří se rozhodli, že pravidla pro ně neplatí?
