Článek
Začalo to nevinně. Otevřela jsem šuplík. Ten šuplík. Každá domácnost má jeden. Oficiálně se jmenuje „praktické věci“. Ve skutečnosti je to muzeum náhodných rozhodnutí.
Staré baterky. Návod k mixéru z roku 2014. Klíč, který nikam nepasuje, ale bojíte se ho vyhodit, protože co kdyby pasoval.
A třpytky.
Nevím, odkud se berou. Nikdy jsem si je vědomě nekoupila v množství, které by pokrylo menší město. Přesto jsou všude. V koberci. V ponožkách. V mém sebevědomí.
Stála jsem nad tím šuplíkem a řekla si: Dost. Dnes udělám detox. Vyčistím domov. Vyčistím mysl. Vyčistím karmu.
Zapnula jsem hudbu. Vzala pytel na odpadky. A šla na to.
První padly rozbité pastelky. „Ale to ještě kreslí!“ ozvalo se dítě z obýváku, aniž by tu pastelku použilo poslední tři roky.
Druhá vlna: plastové figurky bez končetin. „To je speciální edice!“ Do té doby jsem netušila, že máme doma sběratelské artefakty.
Pak přišly papíry. Výkresy. Každý s hlubokým emočním významem. Slunce, které vypadá jako explodující virus. Postava s pěti prsty na každé ruce, což je vlastně pokrok.
„To nevyhazuj, to jsem kreslil, když mi bylo pět!“
Je mu devět.
Úklid domácnosti je zvláštní forma terapie. Otevírá otázky, na které nejste připraveni. Proč to vlastně schovávám? Proč mám potřebu držet každou vzpomínku v hmotné podobě?
A proč máme doma pět lahví bez víčka?
Nejtěžší byla krabice „kreativní potřeby“. Třpytky, lepidla, zbytky barevných papírů, tři peříčka a něco, co vypadalo jako experiment z chemie.
Třpytky jsem vysypala do koše s pocitem, že právě končí jedna éra. Žádné další projekty, po kterých budu tři týdny nacházet stříbrné částečky i v polévce.
Jenže třpytky nejsou materiál. Jsou stav mysli. I po vyhození se objevily. Na stole. Na mém svetru. V koupelně.
Zřejmě mají vlastní reprodukční systém.
Po třech hodinách jsem měla tři pytle odpadu, zpocené čelo a pocit, že jsem vyhrála nad chaosem.
Domácnost byla prázdnější. Čistší. Minimalističtější.
A podivně tichá.
Děti seděly na gauči a dívaly se na mě s lehkým podezřením. Jako bych právě odstranila kus jejich dětství.
„Kde je ta krabice s poklady?“ zeptalo se jedno.
Poklady. Ano. Tak říkají rozbitému autíčku bez kola a kamínku, který „je úplně speciální“.
V tu chvíli mi došlo, že úklid není jen o věcech. Je o kontrole. O snaze mít aspoň něco pevně v rukou, když zbytek světa lítá mezi školou, kroužky a špinavým prádlem.
Chtěla jsem sterilní prostor. Pinterestový klid. Poličky bez příběhu.
Jenže domácnost s dětmi není showroom. Je to živý organismus. Dýchá, roste, občas smrdí.
Večer jsem si sedla do uklizeného obýváku. Žádné třpytky. Žádné hromady papíru. Jen klid.
A víte co? Chyběl mi ten chaos.
Ne ten permanentní binec, co vás dohání k šílenství. Ale ta energie. Ten důkaz, že se tu něco děje. Že se tu tvoří. Že se tu žije.
Detox domácnosti mě naučil jednu věc. Vyhodit věci je snadné. Vyhodit očekávání dokonalosti je těžší.
Nemusím mít dům jako z katalogu. Nemusím mít všechno roztříděné podle barev a velikosti. Stačí, že se tu cítíme doma.
Třpytky? Ty se samozřejmě zase objevily. Zřejmě přežily v nějaké tajné kapsičce reality.
A víte co? Už mě tolik neděsí.
Protože jsem pochopila, že dokonalý pořádek je mýtus. A že mezi nervy a třpytkami si radši vyberu trochu lesku.
I kdyby měl být na ponožkách ještě v červenci.
