Článek
Byla jsem dlouho přesvědčená, že správná matka je kulturní referent, animátor a event manager v jedné osobě. Víkend bez programu? To je přece selhání. Dítě by mohlo začít přemýšlet. Nebo hůř – říct, že se nudí.
A „mami, já se nudím“ je věta, která dokáže rozhýbat i ženu v horečce.
Dřív jsem reagovala okamžitě. „Tak pojď, něco vymyslíme!“ Protože nuda je nepřítel. Nuda znamená, že nejsem dost kreativní. Dost inspirativní. Dost Pinterest.
Tak jsme vyráběli. Pekli. Lepili. Stavěli. Jednou jsem dokonce navrhla rodinný brainstorming aktivit. Ano. Brainstorming. V sobotu.
Děti chtěly koukat na pohádku.
Já chtěla rozvíjet potenciál.
Pak přišla ta osudná neděle. Byla jsem unavená. Ne tak hezky unavená z jógy a sebereflexe. Opravdu unavená. Domácnost vypadala jako po náletu legových kostek. V lednici světlo svítilo víc než obsah.
„Co budeme dělat?“ zaznělo očekávaně.
A já jsem místo tradičního seznamu aktivit řekla: „Nic.“
Ticho.
„Jako nic nic?“ upřesnilo dítě, které evidentně tušilo, že to je past.
„Jo. Můžete si hrát. Nebo se nudit. Já budu sedět.“
Sedět. To slovo jsem dlouho nepoužila ve spojení s víkendem.
Prvních deset minut byly dramatické. Jeden si lehl na zem. Druhý chodil po bytě a povzdychoval si tak hlasitě, že by získal cenu za herecký výkon.
„Já se nudííím.“
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem klidně a snažila se ignorovat vnitřní hlas, který křičel: Rychle něco vymysli, jinak ti vezmou mateřskou licenci!
A pak se stalo něco nečekaného.
Začali si hrát.
Ne podle návodu. Ne podle mého plánu. Vytáhli deky. Postavili bunkr. Pohádali se o velikost oken. Usmířili se. Vymysleli hru, jejíž pravidla jsem nepochopila, ale evidentně fungovala.
Já jsem seděla. Pila kávu. Horkou. Už podruhé v životě během víkendu.
Nikdo nezemřel nudou. Nikdo nezaostal ve vývoji. Nezaznamenala jsem regres v jemné motorice.
Naopak. Viděla jsem fantazii. Spolupráci. Konflikt a jeho řešení. Všechno to, co bych normálně hledala v organizovaném programu s lektorem.
Uvědomila jsem si, že jsem dětem roky kradla nudu. Plnila jsem každý volný prostor aktivitami, protože jsem měla strach z ticha. Z prázdna. Z toho, že by mohly říct, že se nic neděje.
Jenže ono se děje. Právě když se „nic“ neděje.
Od té doby občas nudu plánuju. Ano, zní to absurdně. Plánovaná nečinnost. Blok v kalendáři: NIC.
Když mi někdo řekne: „Co děláte o víkendu?“ s lehkým soutěživým podtónem, odpovím: „Budeme doma.“
Někdy vidím ten soucitný pohled. Jako bych přiznala, že jsme finančně i kulturně vyhořeli.
Ale doma se dějí velké věci. Polštářové války. Tajné kluby. Vynálezy z kartonu. Rozhovory o tom, proč má pes čtyři nohy a jestli by mohl mít pět.
A já už nejsem animátorka. Jsem přítomná.
Jasně, občas to sklouzne. Občas zase něco organizuju. Nejsem svatá patronka nudy. Ale už vím, že nemusím být nonstop zdroj zábavy.
Děti nepotřebují permanentní stimulaci. Potřebují prostor. A já potřebuju vědět, že nemusím vyplnit každou minutu jejich života, aby měly šťastné dětství.
Takže když dnes slyším „mami, já se nudím“, neuskočí mi tep. Jen se usměju a řeknu: „To je dobrý začátek.“
Protože z nudy občas vznikne nejlepší hra. A z matky, která si dovolí sedět, občas vznikne klidnější člověk.
A to je možná víc než jakýkoli kreativní workshop z ruliček.
