Článek
Film Grinch je jako vánoční cukroví, které na talíři necháváte do února – je tam, všichni o něm ví, ale nikdo ho doopravdy nechce. Přesto se rok co rok vrací, jako by nám chtěl připomenout, že zelená není jen barva stromku, ale i závisti, podrážděnosti a přehrávání na steroidech.
Grinch sám působí, jako kdyby měl permanentně špatný den, ale místo aby si dal čaj a šel spát, rozhodne se otravovat celé Kdosice. Všechno jeho „zlo“ přitom vypadá jako rozmrzelost předškoláka, kterému někdo sežral poslední sušenku. A i když má film být komedií, občas to připomíná spíš improvizační cvičení, kde herec i kamera soutěží, kdo zvládne víc přestřelit pointu.
Kdosice září až dočervena, jako by měly ve smlouvě předepsané trvalé štěstí, což funguje jen do chvíle, než si uvědomíte, že jejich největším problémem je zelený soused s osobnostní krizí. A to, jak se všichni okamžitě složí, když někdo ukradne pár ozdobiček, z toho dělá skoro sociální studii na téma „jak přežít v komunitě, která neumí brát věci s nadhledem“.
A finále? Grinchovo srdce vyroste o několik velikostí – dobře pro něj, ale špatně pro nás, protože to znamená delší monology, a ještě víc zelené. Náhlý emocionální veletoč působí jako marketingové oddělení, které si uvědomilo, že film musí být nějak „poučný“, jinak se z toho stane jen vánoční verze bad hair day.
Když to shrneme, Grinch není tragédie, ale rozhodně ani poklad. Je to sváteční bizár, který se stal tradicí jen proto, že Vánoce vydrží všechno. Včetně chlupatého misantropa, který se snaží ukrást atmosféru – a nakonec ukradne spíš čas diváků, kteří čekají na zázrak, jenž nepřijde.
