Článek
Pamatuju si dobu, kdy herna byla svátek. Něco výjimečného. Jednou za čas. Odměna. Místo, kam se šlo, když pršelo tři dny v kuse a doma už hrozila psychická újma celé rodiny.
Dneska je herna běžná denní zastávka. Skoro povinnost. Něco jako zubní hygiena nebo nákup rohlíků. Když nejdeme do herny, mám pocit, že dětem něco beru. Že jim ochuzuji dětství. Že nejsem dostatečně „angažovaná matka“.
Protože všichni chodí do herny. Po škole, po školce, o víkendu, o prázdninách, v zimě, v létě, pořád. A když nechodíš, jsi divná. Nebo chudá. Nebo líná. Nebo všechno dohromady.
Jenže pojďme si to říct na rovinu. Herna je peklo v pastelových barvách.
Hluk. Křik. Pískání. Třicet dětí na dvaceti metrech čtverečních. Vzduch, který by se dal krájet. Všude ponožky, co nejsou moje. Děti, co brečí. Děti, co strkají. Děti, co vám visí na krku, i když jste je v životě neviděla.
A vy tam sedíte. Na tvrdé židli. S kávou, která stála víc než oběd. A snažíte se přesvědčit sama sebe, že si to „užíváte“.
Neužívám.
Já se tam nudím. Jsem unavená. Přesycená hlukem. A mám pocit, že jen čekám, až to bude „už stačit“ a budeme moct jít domů.
A co je nejhorší? Děti taky.
Prvních deset minut jsou nadšené. Běhají, skáčou, lezou. Pak přijdou konflikty. „On mi to vzal.“ „Ona mě strčila.“ „Já chci domů.“ „Já mám hlad.“ „Já se nudím.“
A my tam stejně zůstáváme. Protože už jsme zaplatili. Protože by to bylo trapné odejít po půl hodině. Protože „když už jsme tady“.
Herna je typická ukázka rodičovského sebeklamu. Děláme to hlavně proto, abychom měli pocit, že jsme dobré matky. Že se snažíme. Že dětem dopřáváme zážitky. I když nás to stojí peníze, nervy a zbytky psychického zdraví.
Je to trochu jako rodinný wellness. V teorii super. V praxi všichni vyčerpaní a lehce podráždění.
A teď ta kontroverzní myšlenka: děti hernu vlastně nepotřebují. Potřebují pohyb, jo. Potřebují si hrát, jasně. Potřebují sociální kontakt, souhlasím.
Ale nepotřebují k tomu placený prostor s molitanem a kafem za 89 korun.
Děti si umí hrát kdekoliv. Na hřišti. Doma. Na koberci. Na chodníku. Ve sklepě. V lese. V pokojíčku. V místě, kde to nestojí vstupné a kde nemusím podepisovat, že nenesu odpovědnost za jejich existenci.
Herna je spíš produkt dospělých než dětí. Je to kompromis mezi „chci být dobrý rodič“ a „chci mít klid“.
Problém je, že tam nemá klid nikdo.
Já jsem si uvědomila, že do herny chodím hlavně ze zvyku. Ze sociálního tlaku. Protože „se to dělá“. Protože ostatní tam chodí. Protože mám pocit, že doma je to málo.
Ale doma není málo. Doma je normální. Obyčejné. Tiché. Bez vstupného. Bez náramku na ruku. Bez cizích dětí, co mi říkají „teto“.
A víte co je nejvíc ironické? Když dětem řeknu: „Dneska herna nebude, budeme doma,“ tak nejsou zklamané. Jsou v klidu. Někdy dokonce spokojené.
Jen já mám pocit viny. Já mám pocit, že selhávám. Že bych měla „něco vymyslet“. Že bych měla být aktivnější. Lepší. Kreativnější. Zábavnější.
Ale možná nemusím.
Možná je úplně v pořádku říct: dneska nikam nejdeme. Dneska se nebudeme bavit za peníze. Dneska si prostě jen budeme.
Herna každý den? Drahé, únavné a upřímně… už mě to fakt nebaví.
A čím dál víc mám pocit, že děti taky ne. Jen jsme si zvykli předstírat, že jo. Protože dospělí mají rádi pocit, že dělají „něco správně“.
I když je to hlučné, lepkavé a stojí to víc než moje nervy.
