Článek
Hnízdění level expert: jak jsem v 8. měsíci přestěhovala obývák ve 2 ráno
Nikdo vás nepřipraví na to, že hnízdění není jemný mateřský pud. Je to psychotický záchvat spojený s nečekanou fyzickou silou a absolutní ztrátou soudnosti.
Večer jsem šla normálně spát. Unavená, s oteklýma nohama, s pocitem, že se sotva dokutálím do postele. Ve dvě ráno jsem se probudila s myšlenkou: ten obývák je špatně.
Ne „mohl by být lepší“. Ne „někdy to upravíme“. ŠPATNĚ. ZÁSADNĚ. EXISTENČNĚ ŠPATNĚ.
Mozek mi okamžitě začal promítat nový půdorys bytu. Gauč musí ke zdi. Stůl jinam. Křeslo pryč. Koberec otočit. Květiny přesunout. Televize určitě nemůže být tam, kde je, protože… prostě nemůže.
Partner spal. Chrápal klidně, jako člověk, který netuší, že jeho život za pět minut skončí.
Zkusila jsem se převalit zpátky na bok a usnout. Nepovedlo se. V hlavě mi běžela jen jedna věta: když to neudělám teď, dítě se narodí do chaosu a bude mít zkažený život.
Ano. Přesně takhle dramaticky to můj mozek vyhodnotil.
Takže jsem vstala. Potichu. Opatrně. Jako zloděj, co jde vykrást vlastní obývák. A začala jsem posouvat nábytek.
V osmém měsíci. Ve dvě ráno. Bez plánu. Bez svalů. Bez rozumu.
Zjistila jsem, že těhotná žena má superschopnosti. Neviditelnou sílu kombinovanou s absolutní posedlostí. Gauč, který normálně sotva posunu o deset centimetrů, jsem táhla přes půl místnosti. Funěla jsem, potila se, nadávala. Ale byla jsem v transu.
Hnízdící trans je stav, kdy neexistuje únava, bolest, gravitace ani zdravý rozum. Existuje jen mise.
Partner se probudil ve chvíli, kdy jsem se snažila otočit konferenční stolek, který byl očividně „energeticky špatně nastavený“.
Rozespale se posadil a zeptal se: „Co… děláš?“
A já mu s naprostým klidem odpověděla: „Tohle takhle nemůže zůstat.“
On: „Je dvě ráno.“
Já: „Právě proto.“
Snažil se mi vysvětlit, že to můžeme udělat ráno. Že si to promyslíme. Že si odpočinu. Že si sedneme a nakreslíme plán.
V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Ne jako partnera. Jako člověka, který nechápe naléhavost situace.
Protože hnízdění nezná kompromis. Nezná logiku. Nezná čas. Je to vnitřní poplach: něco není v pořádku a MUSÍ SE TO OPRAVIT HNED.
Nejde o hezký byt. Jde o pocit kontroly v době, kdy nemáte kontrolu vůbec nad ničím.
Tělo se mění. Hormony blázní. Čeká vás porod. Dítě. Nový život. A vy nemůžete ovlivnit skoro nic. Jen to, kam dáte gauč.
Takže v noci přestavujete obývák, třídíte ponožky, myjete spáry kartáčkem na zuby a vyhazujete věci, které „nebudou vibračně kompatibilní s miminkem“.
Ano, opravdu jsem vyhodila tři polštáře, protože mi přišly „moc chaotické“.
Ve tři ráno jsme seděli na podlaze uprostřed nově uspořádaného obýváku. Já zpocená, šťastná a vyčerpaná. Partner traumatizovaný a v šoku.
„Je to lepší?“ zeptal se opatrně.
Podívala jsem se kolem sebe. Všechno bylo na jiném místě. Objektivně skoro stejné. Subjektivně absolutně dokonalé.
„Teď už může přijít dítě,“ řekla jsem.
A šla jsem si lehnout.
Ráno jsem se probudila a napadlo mě: možná by ten gauč přece jen mohl být zpátky.
Ale to už je jiný příběh.
