Článek
Kdysi jsem si myslela, že Instagram je inspirace. Takové to místo, kam si člověk jde pro nápady, motivaci a pocit, že svět je vlastně docela hezké místo.
Pak jsem tam začala sledovat matky.
A bylo po iluzi.
Otevřu aplikaci a první, co vidím: krásná žena v bílém svetru, sedí v dokonale uklizeném obýváku, popíjí kávu (horkou, samozřejmě) a v popisku píše něco o tom, jak si užívá klidné ráno, zatímco její dítě „ještě spinká“.
Ještě spinká.
Já v tu chvíli stojím u dřezu, v jedné ruce hadr, v druhé dítě, které odmítá existovat bez fyzického kontaktu, a snažím se rozpomenout, jestli jsem si dneska už vůbec stihla vyčistit zuby.
Spoiler: nestihla.
Další příspěvek: domácí pečivo. Krásně nadýchané, zlatavé, posypané něčím, co zní draze. Popisek: „Peču, když malý spí, je to moje terapie.“
Moje terapie vypadá tak, že sedím na gauči, koukám do zdi a snažím se nevydávat žádné zvuky, aby se dítě náhodou neprobudilo.
A kafe? Ano, mám kafe. Vždycky mám kafe. Jen je pokaždé studené, protože pokaždé, když si ho konečně udělám, se stane jedna ze tří věcí:
a) dítě se probudí,
b) dítě začne řvát,
c) dítě začne dělat něco, co rozhodně dělat nemá.
Takže ho odložím. A vrátím se k němu za hodinu. Studené. Hořké. Symbol mého života.
Nejhorší je ten kontrast.
Na Instagramu mají mámy čas. Na sebe. Na domácnost. Na vztahy. Na pečení chleba, který vypadá, jako by měl vlastní PR oddělení.
Já mám čas maximálně na to, abych přemýšlela, jestli je společensky přijatelné jíst sušenku schovaná za lednicí.
(Spoiler číslo dva: je. Doporučuju.)
Dlouho jsem si říkala, že je problém ve mně. Že jsem málo organizovaná. Málo efektivní. Málo… instagramová.
Možná bych měla vstávat dřív. Možná bych měla mít lepší systém. Možná bych měla být víc v klidu, víc zen, víc… cokoliv.
Pak přišel zlomový moment.
Jednou jsem scrollovala, dítě mi viselo na noze, v pozadí hrála pohádka (ano, ta, kterou jsem „nikdy nechtěla pouštět“) a já jsem narazila na další dokonalý příspěvek. Uklizeno. Napečeno. Usměvavá máma. Spící dítě.
A najednou mi to docvaklo.
Tohle není realita.
Tohle je výběr.
Nikdo nefotí moment, kdy sbírá rozmačkaný banán z koberce. Nikdo nesdílí, jak po sobě křičí, protože už nemá kapacitu. Nikdo nedává filtr na studené kafe a kruhy pod očima.
Tohle všechno zůstává mimo záběr.
A tak jsem se na to začala dívat jinak.
Ne jako na měřítko. Ale jako na… žánr.
Taková moderní pohádka. Trochu sci-fi. Místy fantasy.
Máma, která má uklizeno? Magie.
Máma, která peče, zatímco dítě spí? Vyšší level magie.
Máma, která si v klidu vypije horkou kávu? To už je skoro dokumentární horor, protože tomu nevěřím.
A víte co? Ulevilo se mi.
Protože já možná nemám uklizeno. Možná nepeču chleba, co by měl vlastní hashtag. Možná piju kafe studené a občas si připadám, že to celé nějak nezvládám.
Ale žiju to.
Tu nehezkou, nefiltrující, hlučnou, ulepenou realitu, kde se věci dějí ne podle plánu, ale podle dítěte.
A v té realitě je paradoxně víc pravdy než v tisíci dokonalých fotkách.
Takže až příště uvidím další perfektní profil, usměju se. Možná protočím oči. Možná si půjdu ohřát kafe (které stejně nestihnu vypít teplé).
A hlavně si připomenu, že mezi „mít všechno pod kontrolou“ a „přežít den bez úplného zhroucení“ je někdy jen velmi tenká hranice.
A já ji dneska… tak nějak udržela.
I když s bordelem. Nervama. A studenou kávou.
