Článek
Dveře se zavřou a já to poznám dřív, než ho uvidím. Podle kroku. Podle klíčů. Manžel je doma. Sundá boty, pozdraví a s hlubokým povzdechem pronese větu, která ve mně pokaždé vyvolá stejný pocit bezmoci: „Jdu si na chvíli lehnout, jsem úplně mrtvý.“
Neříká to zle. Neříká to schválně. Říká to samozřejmě. Protože práce unaví. Protože práce je vidět. Protože práce má začátek, konec a jasně daná pravidla. Když přijde domů, má právo vypnout.
Já jsem doma celý den. A přesto se to pořád bere, jako bych si vlastně odpočívala. Jako bych celý den posedávala na gauči s kávou v ruce a čekala, až se někdo vrátí. Realita je ale jiná. Ráno vstávám dřív než všichni ostatní. Chystám snídani, balím svačiny, oblékám děti, uklízím po snídani, peru, vařím, utírám, vysávám, řeším pláč, hádky, vztek, únavu, nekonečné otázky. Mezitím se snažím být klidná, trpělivá a vlídná. Protože jsem přece doma. Proto bych to měla zvládnout.
Nikdo mi ale nikdy neřekl, kdy mám pauzu. V práci existuje přestávka. Oběd. Kafe. Možnost říct, že už nemůžu. Doma nic takového není. Tady se jede pořád. Děti nepočkají, až si sednu. Hlad nepočká, až se nadechnu. Pračka se nezastaví jen proto, že jsem vyčerpaná. A únava se tu nepočítá na hodiny, ale na dny, týdny a měsíce.
Když manžel leží na gauči, často ještě dodá: „Ty jsi byla celý den doma, tak sis snad trochu odpočinula, ne?“ V tu chvíli ve mně něco praskne. Neřeknu nic. Jen pokrčím rameny. Protože jak vysvětlit únavu, která není vidět. Únavu z neustálé pohotovosti. Z odpovědnosti za všechno. Z toho, že nikdy nejsem sama. Že i na záchod jdu s někým za dveřmi.
Odpočinek doma není o tom, že si na pět minut sednu. Není to sprcha, během které si v hlavě odškrtávám další úkoly. Není to studená káva vypitá ve stoje. Skutečný odpočinek znamená vypnout. Nemyslet. Nebýt ve střehu. Nebýt zodpovědná. A to se doma skoro nikdy nestane.
Často slýchám dobře míněné rady: „Tak si to lépe zorganizuj.“ Jenže problém není v organizaci. Problém je v tom, že domácí práce nikdy nekončí. Jakmile je hotovo, začíná se znovu. A zatímco výkon v práci je ohodnocený výplatou, pochvalou nebo aspoň koncem pracovní doby, doma se všechno bere jako samozřejmost. Když je uklizeno, je to normální. Když není, je to chyba.
Nejde o závist. Nezávidím manželovi jeho práci ani jeho únavu. Vím, že je unavený. Ale vadí mi, že ta moje únava se nepočítá. Že není dostatečně vážná. Že nemá nárok na respekt. Vadí mi, že moje práce nemá konec, ale jeho odpočinek je automatický.
Možná by stačilo málo. Aby se někdo zeptal, jaký jsem měla den, a skutečně poslouchal. Aby bylo normální říct: „Teď si jdu odpočinout,“ bez pocitu viny. Aby se role aspoň občas otočily. Protože odpočinek není odměna za výkon. Je to základní potřeba.
Tenhle příběh není útok. Je to výkřik ticha. Přiznání ženy, která je vyčerpaná, i když byla celý den doma. A která si dovolí položit otázku, jež zní jednoduše, ale bolí nejvíc: Kdy si vlastně odpočinu já?
