Článek
Jsou rána, kdy dítě vstane, oblékne se, nasnídá, obuje a radostně prohlásí:
„Jdeme do školky!“
Ne.
Taková rána jsou zřejmě v utajovaném programu vlády a běžným rodičům se nepřidělují.
Realita vypadá trochu jinak.
„Tak pojď, obujeme boty.“
„Já tam nechci.“
„Já vím.“
„Já tam fakt nechci.“
„Já vím.“
„Já tam nechci nikdy.“
Výborně.
Je 7:18 a právě jsme otevřeli první kolo mírových jednání.
Přitom ještě před deseti minutami dítě veselo stavělo z kostek, smálo se a tvrdilo, že do školky půjde samo.
Pak jste řekli slovo „boty“.
A najednou se změnil režim.
Dítě se přilepí k podlaze způsobem, za který by se nemuselo stydět ani dobře vycvičené lepidlo.
„Pojď, opravdu musíme.“
„Ne.“
„Půjdeme jen na chvilku.“
„Ne.“
„Budou tam kamarádi.“
„Ne.“
„Paní učitelka.“
„Ne.“
„Hračky.“
„Ne.“
Docházejí vám argumenty.
Dítěti ne.
„Já chci zůstat doma.“
A přesně v tu chvíli začnete přemýšlet, jestli by nebylo jednodušší změnit zaměstnání.
Protože vaše dítě právě zahájilo vyjednávání, aniž by mělo jediný problém s tím, že vás dostane do časového presu.
Vy víte, že musíte být za patnáct minut pryč.
Ono ví, že to víte.
To je jeho jediná vyjednávací výhoda.
A využívá ji naplno.
„Tak si vezmeme tuhle bundu.“
„Nechci.“
„Tak tu modrou.“
„Nechci modrou.“
„Tak kterou?“
„Žádnou.“
Samozřejmě.
Protože nejlepším řešením je odejít do školky bez bundy v říjnu.
Váš mozek mezitím přepíná mezi několika režimy.
Nejdřív jste trpělivá.
„Chápu, že se ti nechce.“
Potom empatická.
„Možná jsi unavený.“
Potom motivační.
„Ve školce na tebe čekají kamarádi.“
Potom vyjednavač.
„Když se obuješ, můžeme cestou poslouchat pohádku.“
A nakonec už jen stojíte u dveří a říkáte:
„Prosím tě, obuj si ty boty.“
V té chvíli je z vás člověk, který by nejraději podepsal jakoukoli dohodu, jen aby se dveře konečně zavřely.
A pak přijde nejhorší část.
Předávání.
Dítě se vás drží.
„Mami, nechoď.“
A v tu chvíli je vám všechno líto.
Možná jste ráno byla moc přísná.
Možná jste měla víc vysvětlovat.
Možná jste měla vstát dřív.
Možná jste měla udělat něco jinak.
A možná taky ne.
Možná jste prostě rodič dítěte, které některá rána nechce do školky.
To se stává.
Děti mají své dny. Někdy jsou unavené, někdy se jim nechce od vás, někdy prostě nemají náladu. A někdy ani ony samy neumí říct, proč je dnešní školka najednou největší životní nespravedlnost.
A hlavně – není potřeba z toho dělat veřejný soud.
Protože přesně ve chvíli, kdy vaše dítě brečí v šatně, se může objevit někdo s tím známým výrazem.
Ten výraz říká všechno.
„U nás tohle nikdy neděláme.“
Skvělé.
Gratulujeme.
Možná vám dítě doma nikdy neřeklo, že nechce do školky.
Možná vám jen řeklo, že chce snídani v zelené misce a ponožky bez švu.
Každá rodina má své bitvy.
A nikdo nevidí celý příběh.
Takže jestli vaše cesta do školky připomíná každé ráno krizové vyjednávání, zkuste si z toho nedělat důkaz, že něco děláte špatně.
Někdy je to prostě jen pondělí.
Někdy úterý.
Někdy středa, čtvrtek i pátek.
A někdy dítě jen testuje, jestli by náhodou nešlo změnit pravidla celé domácnosti.
Nejde.
Ale občas to stojí za pokus.
A tak zase ráno stojíte u dveří.
Batůžek na zádech.
Boty obuté.
Slzy na obou stranách.
A vy říkáte:
„Tak pojď. Zvládneme to.“
Protože přesně o tom rodičovství často je.
Ne o tom, že všechno proběhne dokonale.
Ale o tom, že i když to ráno vypadá jako totální chaos, nějak se přes něj dostanete.
A večer se možná dozvíte:
„Mami, dneska byla školka super.“
Takže děkujeme za informaci.
Zítra ráno v 7:18 se k ní vrátíme.
