Článek
Jak jsem chtěla být důsledná, ale byla jsem unavenější, je příběh, který by se měl vyučovat na mateřských kurzech místo teorie o výchově.
Protože všichni máme ideální rodičovské plány. Ráno. Když jsme relativně vyspané, máme kafe v ruce a děti jsou ještě ticho.
V tu chvíli si myslím:
Dneska budu pevná. Klidná. Konzistentní. Žádné ustupování. Žádné „jen ještě pět minut“. Dneska budu ta matka z knížek.
Ta, co má hranice. A energii.
První test přijde v 7:12.
„Mami, nechci si čistit zuby.“
„Musíš.“
„Nechci.“
„Musíš.“
„Ale já nechci.“
A já už cítím, jak se mi bortí celý výchovný koncept ještě před snídaní.
V hlavě slyším hlas odborníka:
Buďte důsledná.
V realitě slyším:
Mami, mami, mami, mami, mami.
Po deseti minutách vyjednávání už nehájím hygienu. Hájím mír.
„Dobře, tak si je vyčistíš jen chvilku.“
Důslednost padla v koupelně.
Druhé kolo přichází u oblečení.
„Tohle si nevezmu.“
„Musíš, je zima.“
„To je hnusný.“
„Je to funkční.“
„Já chci to letní.“
A tady nastává moment, kdy už nemám sílu vysvětlovat rozdíl mezi počasím a módou.
Takže:
„Dobře. Ale bude ti zima.“
A v duchu si říkám, že přírodní výběr je taky forma výchovy.
Další zkouška: sladkosti.
„Dneska žádné sušenky.“
„Prosím.“
„Ne.“
„Prosím.“
„Ne.“
„Jen jednu.“
„Ne.“
„Jen malinkou.“
V ten moment už neřeším cukr. Řeším, že mám hlad, migrénu a chuť odejít do lesa změnit identitu.
Takže:
„Dobře, ale poslední.“
To slovo „poslední“ používám v průměru sedmkrát denně.
Večer přijde finální boss: spaní.
„Ještě nejsem unavený.“
„Jsi.“
„Nejsem.“
„Jsi.“
„Nejsem.“
Tady už nefunguje logika. Tady funguje jen rezignace.
„Dobře, ještě jedna pohádka.“
Ta jedna pohádka se magicky rozmnoží na tři, dítě usne v půl desáté a já sedím na gauči, jím sušenky, které měly být zakázané, a koukám na seriál, co jsem viděla už pětkrát.
A přemýšlím, kdy přesně jsem přestala být důsledná.
Odpověď je jednoduchá:
Ve chvíli, kdy jsem byla unavenější než moje ideály.
Protože důslednost vyžaduje energii. A já mám děti.
Takže místo dokonalé výchovy provozuju funkční přežití.
Ne vždycky správně.
Ne vždycky podle knih.
Ale tak, aby večer všichni spali. Včetně mě.
A to je moment, kdy si řeknu:
Možná nejsem důsledná matka.
Ale jsem živá.
A to se taky počítá.
