Článek
Jak jsem chtěla po porodu zhubnout a místo toho našla sušenky v každé kapse, nezačalo sušenkami. Začalo to představou. Tou tichou, ale vytrvalou představou, že jakmile porodím, něco se uzavře a něco jiného se zase otevře. Že tělo se pomalu vrátí tam, kde bylo, a já budu mít pocit, že mám věci znovu pod kontrolou.
Realita byla… drobivá.
První týdny po porodu jsem neměla kapacitu řešit váhu. Řešila jsem přežití. Spánek po dvaceti minutách, studené kafe, zapomenuté jídlo. Váha byla abstraktní pojem. Něco, co existovalo v jiném světě, kde se lidé normálně najedli a došli si v klidu na záchod.
Pak se ale začaly ozývat myšlenky. Nenápadně. Při pohledu do zrcadla. Při návštěvě, která řekla, že „to půjde dolů samo“. Při prohlížení fotek žen, které „už tři měsíce po porodu běhají maraton“. A já si řekla: dobře. Zkusím to. Bez extrémů. Rozumně.
Rozumný plán měl jednu zásadní chybu. Nezohledňoval hlad.
Ne obyčejný hlad. Ale ten zvláštní, zoufalý, náhlý hlad, který přijde přesně ve chvíli, kdy si sednete ke kojení, uspávání nebo konečně na gauč. Hlad, který neřešíte salátem. Hlad, který chce cukr. Teď. Hned. Ideálně něco, co se dá jíst jednou rukou.
A tak se objevily sušenky.
Nejdřív jedna v tašce ke kočárku. Pro jistotu. Pak druhá v kapse bundy. Pak balíček v šuplíku. Pak další v autě. Pak jsem zjistila, že je mám doslova všude. V mikině, kterou jsem nenosila týden. V kabelce, kterou jsem považovala za prázdnou. V košíku pod kočárkem, mezi plínami.
Bylo to praktické. Bylo to nutné. A bylo to v přímém rozporu s mým plánem „začnu se hlídat“.
Každý den jsem si říkala, že dneska to dám jinak. Že si připravím zdravější jídlo. Že si sednu a najím se v klidu. A pak přišel den. Miminko. Pláč. Únava. A já jsem si v polospánku strkala sušenku do pusy, aniž bych si to pořádně uvědomila.
A spolu s cukrem přicházela vina.
Protože přece když chci zhubnout, měla bych mít vůli. Disciplínu. Plán. Jenže po porodu máte hlavně rozbitý spánek, rozhozené hormony a tělo, které si pamatuje, že teď je prioritou něco úplně jiného než estetika.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že se před sebou schovávám. Že si sušenku dávám „jen malou“. Že ji rychle dojím, aby to nikdo neviděl. A že sama k sobě mluvím tvrději než kdykoli předtím.
Tehdy mi došlo, že nebojuju s váhou. Bojuju s tlakem. S představou, že bych měla být dál, než jsem. Že bych měla vypadat jinak, cítit se jinak, zvládat to líp.
Začala jsem se na to dívat jinak. Neptala jsem se: proč zase jím sladké? Ale: co mi teď chybí? Spánek? Klid? Pauza? Pocit, že jsem víc než jen servisní jednotka?
Sušenky se najednou přestaly tvářit jako selhání. Byly signálem. Nouzovým řešením. Malou, rychlou náplastí na dny, kdy nebyl prostor na nic jiného.
Nezhubla jsem tehdy. Ne hned. A paradoxně to přestalo být to hlavní. Začala jsem jíst víc vědomě, ale ne přísně. Přestala jsem si zakazovat. Přestala jsem se trestat. A sušenky postupně mizely samy. Ne proto, že bych je vyhodila. Ale proto, že jsem je už nepotřebovala mít všude jako pojistku.
Dnes se tomu směju. Když v zimní bundě najdu zapomenutý obal. Připomíná mi období, kdy jsem chtěla být disciplinovaná, ale potřebovala jsem být hlavně laskavá.
Jak jsem chtěla po porodu zhubnout a místo toho našla sušenky v každé kapse, je příběh o tom, že tělo si někdy říká o něco úplně jiného než o dietu. O přežití. O energii. O pochopení.
A že někdy je větší vítězství přestat se nenávidět za sušenku než ji nikdy nesníst.
