Článek
Jak jsem chtěla vychovat slušné děti, ale mám doma stand-up comedy, je přesný popis reality, která nastane ve chvíli, kdy děti zjistí, že humor je mocná zbraň. Nejen proti světu, ale hlavně proti rodičům.
Já jsem začínala s ideály. Prosím, děkuji, dobrý den, neskákej do řeči, nebuď drzý, mluv slušně. Všechno to znělo krásně, dokud se moje děti nenaučily mluvit plynule, v souvislých větách a s výrazem profesionálního komika.
Dneska už nemám děti. Mám publikum. A oni nemají rodiče. Mají terč.
Ráno:
„Dobré ráno, děti.“
„Mami, ty jsi tak pozitivní, až to bolí.“
Já:
„Prosím tě, obuj si ponožky.“
Dítě:
„Ano, matko, děkuji za tvůj moudrý životní názor.“
Tohle není slušnost. To je ironie zabalená do zdvořilosti. A je to horší než drzost, protože na to nemůžu ani pořádně vybuchnout. Formálně totiž nic neporušili.
Chtěla jsem děti, co budou říkat „prosím“.
Mám děti, co říkají „prosím tě, neřeš to“.
Chtěla jsem, aby mě respektovaly.
Respektují mě jako zdroj materiálu.
Každá moje věta je potenciální scénář.
„Jsem unavená.“
„Mami, to je tvoje základní životní poloha.“
„Nemám náladu.“
„To je taky tvoje základní životní poloha.“
„Dej mi chvilku.“
„Mami, ty žiješ v chvilkách už pět let.“
Já jsem se stala vtipem. Chodícím. Živým. V legínách.
Nejhorší je, že jsou vtipné. Fakt vtipné. Kdybych nebyla jejich matka, smála bych se s nimi. Jenže jsem jejich matka, takže se směju uvnitř a navenek přemýšlím, jestli je pozdě na adopci.
Chtěla jsem, aby byly empatické.
Jsou. Až bolestně přesně.
„Mami, ty jsi dneska nějak nervózní. To zase přemýšlíš o smyslu života, nebo jen o tom, kdo snědl poslední čokoládu?“
Já:
„Prosím vás, chovejte se slušně.“
Oni:
„My se chováme slušně. Jen komentujeme realitu.“
Realitu, ve které já:
– pořád něco hledám,
– pořád něco zapomínám,
– pořád něco zakazuju,
– a pořád říkám „už mě nechte“.
Mají přehled. Evidenci. Statistiky.
„Mami, dneska jsi řekla ‚já už nemůžu‘ sedmnáctkrát.“
„To není pravda.“
„Je. Počítali jsme to.“
Já už se bojím mluvit. Každá věta může být použita proti mně v komediálním vystoupení u večeře.
Večeře je mimochodem hlavní stage.
„Mami, ty zase jíš ve stresu.“
„Mami, to je třetí kafe.“
„Mami, nemáš pocit, že přeháníš?“
Ne. Nemám. Mám pocit, že žiju v domácí talk show.
Chtěla jsem děti, co budou slušné.
Mám děti, co jsou vtipné, pohotové, ironické a absolutně nebezpečné.
A nejhorší je, že jsem si je takhle vychovala sama. Celý život jsem jim říkala:
„Mluv otevřeně.“
„Vyjadřuj se.“
„Buď sám sebou.“
Tak teď mám doma tři malé stand-up komiky, kteří jsou sami sebou hlavně na můj účet.
Ale víš co?
Možná nejsou úplně slušné.
Možná jsou drzé.
Možná mě psychicky rozkládají pomocí humoru.
Ale když se večer smějeme všichni, i když většinou sama sobě, tak si říkám, že to vlastně není tak špatné.
Chtěla jsem vychovat slušné děti.
Vychovala jsem zábavné lidi.
A to je možná ještě lepší.
Jen bych ocenila, kdyby mě občas nechali být mimo program.
