Článek
Když se mi narodily děti, představovala jsem si mateřství jako směs lásky, chaosu a občasné kávy za odměnu. Nikdo mi neřekl, že se ze mě stane logistická firma s vlastním autoparkem o jednom kuse.
Začalo to nevinně. Jeden kroužek týdně. „Je to kousek,“ říkali jsme si. Kousek je relativní pojem. V mateřské matematice znamená kousek cokoliv do dvaceti minut jízdy a tří semaforů.
Pak přišel druhý kroužek. Jiný den, jiný konec města. Třetí. Čtvrtý. Najednou jsem měla pocit, že můj diář řídí můj život a Google Maps by mi měl posílat vánoční přání.
Pondělí: balet. Úterý: fotbal. Středa: angličtina. Čtvrtek: „jen rychle ke kamarádovi, mami, prosííím“. Pátek: regenerace řidiče, tedy nákup a praní dresů.
Auto se stalo mým druhým domovem. Znám každý výmol. Každou zkratku. Každý obchod, kde se dá koupit zapomenutá láhev na pití pět minut před začátkem tréninku.
A děti? Děti sedí vzadu a hodnotí.
„Mami, jedeš moc pomalu.“
„Mami, zapomněla jsi odbočit.“
„Mami, můžeš si pustit jinou hudbu?“
Kdyby existovalo hodnocení, měla bych tak 3,7 hvězdičky. Bez dýška.
Nejhorší jsou „rychlé převozy“. To jsou ty, které začínají větou: „Je to fakt jen kousek.“
Kousek znamená dvacet minut tam, deset minut čekání, dvacet minut zpátky. Čistý čas jízdy: padesát minut. Čas, který bych mohla strávit třeba sezením. Nebo dýcháním.
Jednoho dne jsem si sedla do auta a uvědomila si, že jsem unavená. Ne fyzicky. Existenciálně. Měla jsem pocit, že žiju mezi parkovištěm u haly a parkovištěm u školy.
A pak přišla věta, která změnila všechno.
„Mami, můžeš mě zítra hodit na trénink a pak ještě vyzvednout Tomáše? Jeho máma nemůže.“
Hodit. Vyzvednout. Přeparkovat. Čekat.
Najednou jsem nebyla máma. Byla jsem sdílená doprava.
Ten večer jsem otevřela diář. Tolik šipek. Tolik přejezdů. Tolik času, který mizel mezi sedačkami a bezpečnostními pásy.
A rozhodla jsem se pro revoluci.
Druhý den u večeře jsem pronesla: „Od příštího týdne nebudu jezdit všude.“
Ticho.
„Jak jako?“ zeptalo se dítě, které dosud žilo v přesvědčení, že mám vestavěný navigační systém a nekonečnou nádrž.
„Tak jako že některé věci půjdete pěšky. Některé si domluvíme jinak. A některé prostě nebudou.“
Byla jsem připravená na drama. Na obvinění z porušení rodičovské smlouvy.
Přišlo jen překvapení.
Začali jsme plánovat. Kdo může jet s kým. Co je opravdu důležité. Co je jen zvyk.
Zjistili jsme, že kamarád bydlí deset minut chůze. Deset. A že svět se nezboří, když na trénink někdy nepůjdou.
První týden byl zvláštní. Měla jsem volné odpoledne. Seděla jsem doma a nevěděla, co s rukama. Nepípala mi navigace. Neřešila jsem parkování.
Děti přišly pěšky. Trochu zpocené. Trochu nadšené.
„Bylo to dobrý,“ řekly.
Dobré. Bez převozu. Bez aplikace jménem Máma taxi.
Samozřejmě že občas jedu. Nejsem radikální minimalista dopravy. Ale už nejsem nonstop služba. Už se ptám: Je to nutné? Nebo je to jen pohodlné?
Protože mezi podporou dětí a vlastním vyčerpáním je tenká čára. A já jsem ji přejížděla několikrát denně.
Nechci, aby si moje děti myslely, že svět funguje na kliknutí. Že stačí říct a někdo je odveze. Chci, aby věděly, že i máma má své limity. A že nohy nejsou jen dekorace.
Takže ano, odmítla jsem být řidičem Uberu pro vlastní potomky. A víte co? Nikdo mi nesnížil hodnocení. Nikdo mi nedal jednu hvězdičku.
Jen jsme začali víc chodit. Víc plánovat. A já jsem zase o něco víc máma než dopravní prostředek.
A to je upgrade, který žádná navigace nenabídne.
