Článek
Pamatuju si ten den naprosto přesně. Seděla jsem na gauči, dítě konečně spalo (což byl malý zázrak hodný zápisu do kroniky lidstva) a já si dovolila luxus – otevřít Facebook. Naivní já. Stačilo pár minut a dozvěděla jsem se, že všechno, co dělám, dělám špatně.
Protože samozřejmě.
Začalo to nevinně. Někdo sdílel článek o uspávání dětí. Pod tím 327 komentářů. Všichni odborníci. Všichni úspěšní. Všichni s dětmi, které usínají samy, jí brokolici a ve dvou letech citují klasiky. A já tam seděla, s dítětem, které usíná výhradně na mém rameni, jí rohlík a občas i koberec.
První fáze: odpor.
„To si dělají srandu?“ říkala jsem si. Každý komentář byl lepší než ten předchozí. „Já bych to dítě takhle nenechala.“ „Tohle je přesně důvod, proč jsou dnešní děti rozmazlené.“ „Stačí nastavit hranice.“ Ano, jasně. Stačí. Jako kdybych ty hranice schovávala někde v šuplíku vedle starých ponožek a jen je zapomněla vytáhnout.
Druhá fáze: pochybnosti.
Co když mají pravdu? Co když bych opravdu měla vstávat ve 4 ráno, vařit bio příkrmy, zpívat ukolébavky v latině a ještě u toho meditovat? Co když je problém ve mně? (Spoiler: podle Facebooku je problém vždycky ve mně.)
Třetí fáze: experiment.
Zkusila jsem pár rad. Jednou. Naposledy. Například „nech dítě vyplakat“. Výsledek? Dítě hysterické, já hysterická, sousedi pravděpodobně volali sociálku. Další rada: „buď důsledná“. Byla jsem. Asi tři minuty. Pak jsem ustoupila, protože jsem chtěla přežít den bez nervového zhroucení.
A pak to přišlo. Osvícení.
Seděla jsem zase na tom gauči, četla další komentář typu „já bych to takhle nikdy nedělala“ a místo vzteku jsem se začala smát. Nahlas. Upřímně. A trochu zoufale.
Protože mi to konečně došlo.
Ti lidé neznají moje dítě. Neznají můj den. Nevidí ten chaos, tu únavu, ty malé i velké výhry. Oni vidí jen jeden příspěvek. Jeden okamžik. A z něj dokážou vyvodit závěry hodné vědecké studie.
A tak jsem změnila strategii.
Začala jsem ty rady „milovat“.
Když mi někdo napíše, že bych měla dítě víc nosit – poděkuju v duchu za posilování bicepsů zdarma. Když mi někdo vysvětlí, že ho nosím moc – ocením, že mám alespoň jasno, že dělám něco „moc dobře“. Když mi někdo poradí, ať jsem víc v klidu – zhluboka se nadechnu a představím si, jak ten člověk zůstává v klidu při třetím nočním buzení.
Ironie se stala mojí superschopností.
Neznamená to, že mě to někdy nenaštve. Samozřejmě že naštve. Jsme jen lidi. Ale už v tom nejsem sama proti světu. Jsem spíš divák v absurdním divadle, kde každý hraje roli dokonalého rodiče.
A víte co? Je to vlastně docela zábavné.
Protože mezi těmi stovkami rad se občas objeví i něco užitečného. A hlavně – připomíná mi to jednu důležitou věc: že dokonalost neexistuje. Jen unavení rodiče, kteří se snaží dělat to nejlepší, co umí.
Takže děkuju, milí facebookoví experti. Bez vás by můj život byl možná klidnější. Ale rozhodně méně ironický. A o dost méně zábavný.
A teď mě omluvte. Jdu si přečíst další komentáře. Prý jsem ještě nezačala správně dýchat.
