Článek
Jak jsem se naučila plánovat život podle vložek
Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou dostanu do fáze, kdy moje logistické schopnosti budou záviset na hygienických potřebách. A přesto tady jsem. Dospělá žena, která neplánuje víkend podle počasí, ale podle zásob vložek.
Dřív jsem řešila:
„Mám čas?“
„Mám peníze?“
„Mám energii?“
Teď řeším:
„Mám dost silnou ochranu?“
„Kolik hodin vydrží tahle?“
„Je tahle akce kompatibilní s mým menstruačním stavem?“
Menstruace už není biologický proces. Je to projektový management.
Existují dny „na slabou“. To jsou dny, kdy si můžete dovolit žít. Jít ven. Mít světlé oblečení. Sednout si na cizí gauč bez vnitřního stresu.
Pak existují dny „na silnou“. To jsou dny, kdy plánujete život v okruhu deseti metrů od nejbližší toalety a mentálně počítáte minuty.
A pak existují dny „radši nikam“.
V těch dnech víte, že svět venku není pro vás. Že vaše tělo má jiné priority než sociální interakce. Že vaše psychická pohoda závisí na tmavých kalhotách, volném tričku a pravidelném přístupu k WC.
Kalendář v mobilu mám plný událostí. Ale v hlavě mám druhý, tajný kalendář. Ten vypadá asi takhle:
– Pondělí: silná, nebrat bílé.
– Úterý: extrém, zrušit všechno.
– Středa: možná přežiju kafe.
– Čtvrtek: už jsem skoro člověk.
– Pátek: vítězství, život se vrací.
A podle toho se rozhoduje úplně všechno.
Rande? Jen pokud je to kavárna s toaletou.
Cestování? Jen pokud vím, kde jsou benzínky.
Sport? Jen pokud mám morální odvahu riskovat.
Práce v kanceláři? Jen pokud si vezmu „zásoby“.
Taška už dávno neslouží jen na klíče a mobil. Je to mobilní hygienická stanice. Vložky, náhradní spodní prádlo, vlhčené ubrousky, intimní gel, léky na bolest, čokoláda.
Jsem připravená na apokalypsu. Minimálně tu hormonální.
Nejhorší jsou situace, kdy si myslíte, že „už je to v pohodě“. Ten falešný pocit bezpečí. Vezmete si hezké kalhoty. Jdete mezi lidi. A v hlavě vám běží: „To už je slabé, to už nic nebude.“
To je největší lež v ženském životě.
V tu chvíli vesmír zareaguje. Tělo zareaguje. A vy pochopíte, že jste podcenila situaci.
A tak se vracíte domů s elegancí tučňáka, který se bojí, že každým krokem ohrozí vlastní důstojnost.
Plánování podle vložek vás naučí jednu zásadní věc: pokoru. Přestanete si myslet, že máte věci pod kontrolou. Přestanete se divit, že se plány mění. Přestanete se soudit za to, že někdy prostě nemáte kapacitu.
Protože někdy opravdu nemáte. A není to lenost. Není to slabost. Je to biologie v plné síle.
A paradoxně je to i trochu osvobozující.
Když víte, že některé dny nejsou „na výkon“, dovolíte si být doma. Ležet. Neřešit. Neodpovídat. Nepřekonávat se.
Vložky se tak staly mým neoficiálním životním koučem.
Říkají mi, kdy zpomalit. Kdy zrušit plány. Kdy si dát čaj místo ambicí. Kdy si vzít tmavé oblečení a nemít velká očekávání.
A víte co? Je to vlastně dost přesný systém.
Možná bychom měli plánovat život méně podle diářů a víc podle vlastního těla.
Protože tělo většinou ví, co dělá.
Jen my se ho pořád snažíme ignorovat.
Dokud nás nepřinutí vytáhnout nejsilnější vložku v šuplíku.
