Článek
Jak jsem si myslela, že budu klidná máma, a pak přišlo první „MAMI!“. To slovo. Dvě slabiky, které zní nevinně, ale ve skutečnosti mají sílu sirény, budíku, požárního alarmu a výkřiku o pomoc v jednom.
Ještě než jsem měla dítě, měla jsem plán. Velmi propracovaný plán. Budu klidná. Trpělivá. Budu mluvit tichým hlasem. Nebudu křičet. Nebudu hysterická. Budu ta máma z reklamy na bio jogurty. Vlasy v drdolu, úsměv, dítě si skládá kostky a já si v klidu popíjím kávu, která je teplá. TEP-LÁ. To byl můj sen.
První „MAMI!“ přišlo někdy kolem šesté ráno. Ne jako oslovení. Jako poplašná zpráva.
„MAMI!“
„Ano, zlatíčko?“
„MAMI!“
„Co potřebuješ?“
„MAMI!“
„Ano??“
„Já jen… MAMI.“
A já už v tu chvíli věděla, že tohle nebude klidná životní etapa. To bude období, kdy moje jméno přestane existovat a budu už jen funkce. Servisní centrum. Informační pult. Emoční záchranná stanice.
Slovo „mami“ totiž neznamená jen „maminko“. Znamená všechno:
Mami = mám hlad.
Mami = nudím se.
Mami = jsem unavená.
Mami = on na mě kouká.
Mami = on dýchá.
Mami = existuje realita a nelíbí se mi.
A nejlepší je, že to slovo nikdy nezní stejně. Někdy je to jemné „mamííí“, jako když někdo hladí kočku. Jindy je to „MAMI!!!“ ve stylu havárie jaderné elektrárny.
Postupem času jsem zjistila, že „mami“ se ozývá i v situacích, kdy objektivně nic dělat nemůžu.
„MAMI!“ – když stojím ve sprše.
„MAMI!“ – když jsem na záchodě.
„MAMI!“ – když mám v ruce horký hrnec.
„MAMI!“ – když mluvím s někým jiným.
Nikdy to není: „Mami, až budeš mít chvilku…“
Je to vždycky: „Teď. Hned. Okamžitě. Jinak konec světa.“
A tak jsem se z klidné ženy stala osobou, která reaguje na slovo „mami“ rychleji než pes na povel „pamlsek“.
Reflex. Automatismus. Nervová dráha vyrytá do mozku.
Už ani nemusím přemýšlet. Tělo reaguje samo. Slyším „mami“ a už vstávám, otáčím se, odpovídám, řeším, vysvětluju, zachraňuju, utěšuju, hledám, lepím, rozmotávám, foukám, uklidňuju.
Když mi někdo řekne moje křestní jméno, chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví na mě.
Protože moje nové jméno je Mami.
Největší ironie je, že jsem si myslela, že budu ta máma, co nebude pořád zasahovat. Co nechá dítě „řešit si věci samo“. Co nebude helikoptéra.
Realita: slyším podezřelé ticho a běžím. Protože ticho je vždycky podezřelé.
Ticho znamená:
– fixu na zdi,
– vodu na podlaze,
– něco v zásuvce,
– nebo nápad, který skončí na pohotovosti.
Takže místo klidné mámy jsem se stala bezpečnostním systémem s lidskou tváří. Neustálý monitoring prostoru.
A přesto, že mě slovo „mami“ někdy dohání k šílenství, má to jednu zvláštní vlastnost. Když nezazní.
Když je ticho.
Když nikdo nic nepotřebuje.
Když si hraje sám.
Když mě nevolá.
Najednou mám divný pocit.
Něco mi chybí.
Protože to otravné, nekonečné, vyčerpávající „MAMI!“ je vlastně důkaz, že jsem střed vesmíru jednoho malého člověka. Že jsem první volba. První kontakt. První jistota.
A i když někdy sním o tom, že si sednu na gauč a nikdo na mě nebude tři hodiny mluvit, vím, že až to jednou přijde doopravdy…
…tak mi bude to „MAMI!“ chybět víc než klid, kafe i ticho dohromady.
Ale stejně.
Kdyby šlo aspoň občas místo „MAMI!“ slyšet:
„Mami, všechno je v pohodě, nic nepotřebuju, užij si den.“
Tak bych si možná zase na chvilku myslela, že jsem ta klidná máma z reklamy.
Aspoň do další minuty.
