Článek
Jak jsem vychovala děti a ztratila poslední zbytky soukromí je příběh, který by se klidně mohl jmenovat i „Život bez dveří“. Protože jakmile se stanete rodičem, pojem soukromí se oficiálně ruší. Ne že by zmizel. On se prostě smaže ze slovníku.
Dřív jsem měla vlastní pokoj. Vlastní myšlenky. Vlastní čas. Dnes mám publikum. Neustálé. Všudypřítomné. V koupelně, v ložnici, na záchodě, v hlavě.
Největší iluze mateřství je, že si člověk může „odskočit na chvíli sám“.
Ha. Ha. Ha.
Záchod je dnes komunitní prostor. Něco jako kavárna. Dveře se neberou jako hranice, ale jako výzva.
„MAMI, CO DĚLÁŠ?“
„MAMI, PROČ TAM SEDÍŠ TAK DLOUHO?“
„MAMI, MŮŽU SI SEDNOUT S TEBOU?“
Ano. Na záchodě. Samozřejmě. Ideální místo na rozhovor o existenci.
Sprcha? Další veřejná instituce. Jakmile slyší tekoucí vodu, objeví se ve dveřích siluety.
„MAMI, KDE MÁM TRIČKO?“
„MAMI, MŮŽU SI VZÍT TU TVOU KOSMETIKU?“
„MAMI, ON MI DÝCHÁ!“
Stojím tam mokrá, nahá, s šamponem v očích a řeším mezinárodní konflikt.
Dřív jsem si myslela, že zavřené dveře znamenají klid. Dnes znamenají, že někdo okamžitě potřebuje něco životně důležitého.
Zavřu dveře →
do tří vteřin: „MAMI!“
Zvláštní je, že děti mě nikdy nehledají, když jsem na gauči. Ale jakmile si sednu na záchod nebo začnu telefonovat, spustí se alarm.
Mají na to radar.
Největší ztráta soukromí ale není fyzická. Je mentální.
Dřív jsem měla tajemství. Myšlenky. Vnitřní svět. Dnes mám dítě, které mi čte zprávy přes rameno.
„Kdo ti píše?“
„Proč se směješ?“
„Co je to za fotku?“
„A co tam píšeš?“
Ano, miláčku, právě ti vysvětluju, proč si nemůžeš dát pátou sušenku, ale zároveň bys chtěla analyzovat můj osobní chat.
Dokonce i moje tělo přestalo být moje.
„Mami, proč máš břicho?“
„Mami, proč máš vrásky?“
„Mami, proč máš chlupy?“
Díky, dítě. Sebevědomí level expert.
Soukromí zmizelo i v čase. Už neexistuje „já“. Existuje jen „my“.
Nejsem unavená. Jsme unavení.
Nemám hlad. Máme hlad.
Nechci. Chceme.
Dokonce i když jsem sama doma, myslím v množném čísle. Psychologický Stockholm syndrom.
A přesto, v tom všem chaosu, je jedna zvláštní věc.
Když děti nejsou doma. Když mám celý byt jen pro sebe. Když je ticho. Dveře zavřené. Nikdo nic nechce.
Najednou nevím, co dělat.
Sedím. Piju kafe. Nikdo mě neruší. A po pěti minutách mám divný pocit.
Něco mi chybí.
Protože soukromí je krásné. Ale neustálá přítomnost těch malých lidí se mi nějak dostala pod kůži. Do hlavy. Do srdce.
Takže ano. Ztratila jsem soukromí. Kompletně. Definitivně. Nevratně.
Ale získala jsem byt plný lidí, kteří mi klidně vlezou do sprchy, na záchod i do hlavy.
A kteří mě budou potřebovat.
I když jen proto, aby se mě zeptali:
„Mami, kde mám ponožky?“
