Článek
Nevím, co přesně se stalo po porodu.
Možná to byly hormony, možná nedostatek spánku, nebo možná ten okamžik, kdy jsem poprvé zahlédla své dítě a rozhodla se, že z něj udělám čisté, zdravé, lněné božstvo bez jediného kontaktu s plastem.
Zkrátka – narodilo se mi dítě a s ním se ve mně probudila vnitřní biomatka.
Ta část osobnosti, o které jsem netušila, že ji mám, ale která měla velmi konkrétní představu o tom, jak se má správně žít.
Začalo to nevinně.
Koupila jsem si kokosový olej.
Jeden.
O tři týdny později jsem měla devět. Na vaření, mazání, dýchání, duchovní očistu i jako lubrikant (doporučeno diskuzí „Matky vědomého světla“).
Najednou jsem měla jasno.
Žádné jednorázové pleny!
Žádné očkování bez měsíční meditace!
Žádná dětská výživa, pokud ji osobně nevyrobím v batikovaném kimonu při zpěvu ptáků!
Moje dítě bude dýchat jen čerstvý vzduch a poslouchat Mozarta.
No, nebo aspoň něco s flétnou.
Realita?
Po dvou týdnech jsem přemýšlela, jestli se dá dítě vychovat v přetlakovém prostoru, protože všude byl prach, plast a já hystericky googlila, jestli lepidlo na podlaze může ovlivnit jeho karmu.
Začala jsem být nebezpečná.
Ne sobě. Ostatním.
Když kamarádka dala svému dítěti kupovanou výživu, málem jsem jí zinscenovala zásah hygienické policie.
Když tchyně přinesla sušenky s cukrem, dýchala jsem do papírového sáčku.
A když mi manžel řekl, že koupil „normální“ mýdlo, odvětila jsem:
„Tak to můžeš rovnou namáčet dítě v roztoku smrti.“
Náročné období. Pro všechny.
Pak ale přišel zlom.
Byla jsem unavená. Dítě plakalo, já měla kruhy pod očima velikosti Evropy a v ruce jsem držela domácí přesnídávku z bio jablek, kterou jsem zapomněla v lednici – a která se teď hýbala vlastní silou.
A já si řekla:
„Možná by to to dítě přežilo i bez chia semínek.“
Ten večer jsem si dala obyčejnou kávu. S cukrem.
Dítě jsem nechala hrát si s plastovým víčkem.
A víš co? Bylo to… osvobozující.
Od té doby jsem biomatka v důchodu.
Mám pár relapsů – občas si koupím kokosový olej, nebo si přečtu složení jogurtu s výrazem soudního znalce.
Ale už vím, že život není eko test.
A že dítě, které jí piškoty a kouká na Krtka, může být stejně šťastné jako to, co má ručně loupanou quinou z And.
Takže ano, na chvíli se ze mě stala biomatka.
Ale přežila jsem to.
A teď už zase piju colu bez výčitek – a vím, že to nejpřírodnější, co dítě potřebuje, je máma, která se občas umí zasmát.
Ideálně sama sobě.
